Křídlo, které nám brání vzlétnout

Vstoupit vážným dramatem do uměleckých vod v této nevázané, a proto i svým způsobem nevážené době, kdy zábava povýšila na umělecký styl a mírou úspěšnosti je pouze potleskometrem měřené řehtání a výskot rozjařeného publika, je čin navýsost odvážný. Odvážnost a potřebnost takovýchto kroků je v přímé úměře - čím více je něčeho netřeba, tím více je toho třeba. Ne, to není vtip ani lingvinistická hříčka, to je prostý fakt. Jedním z těchto odvážlivců, který je ochoten se pustit na tento tenký led divácké přízně, je i režisér Radovan Lipus, který v době stále nepřicházejícího jara nastudoval s komorní částí souboru Slováckého divadla opus současné české autorky Lenky Lagronové s jednoznačným názvem Křídlo. Ohlédnutí se publicisty Tomáše Ježka za premiérou ve Slováckém divadle
Ulomená křídla Základní dějová osa příběhu je velmi jednoduchá. Na starý, osamocený a snad i tajuplný mlýn, místo svého dětství, přijíždí z města úspěšná-neúpěšná spisovatelka. Přijíždí se svým letitým přítelem a v rozpuku jejich vztahu i milencem. Zde také potkává svou kamarádku z dětství, která toužila v dávných dobách býti její přítelkyní a na tento nenaplněný vztah stále čeká. Všimneme-li si věku hlavních a jediných protagonistů příběhu, může nám být hned v prvním plánu zřejmé, že se jedná o tolik oblíbenou a diskutovanou krizi středního věku, zaškobrtnutí na cestě, které provází i panické období, zda to vše mělo nějaký smysl a zda nás ještě něco pozitivního vůbec čeká. Ale tak jednoduchý příběh to zase není. Krize Káji je mnohem zásadnější povahy, je to naprostá deziluze z života, který se někde dávno ztratil, a který, má-li vůbec ještě smysl žít, je třeba najít a ne znovu, ale vlastně poprvé, skutečně objevit. Tento pád nás může a vlastně i musí potkat. A to kdykoliv. Lze jen doufat, že potká-li nás dříve, máme ještě šanci, že se naše deja vu stane součástí nového života. Tři opory a sloupy pravdy Pravdivost a z ní pramenící uvěřitelnost tohoto dramatu je postavena na třech základních pilířích. První sloup a opora je evidentní i u naší hlavní hrdinky – její návrat není dobrovolný, je vynucen neutěšenou existenční situací. Hledat ztracenou identitu a začít nový život, nekoná úspěšný člověk nikdy dobrovolně, vždy je k tomu okolnostmi přinucen. Není to totiž žádný veselý výlet do krajiny dětství, ale strastiplná cesta, kde na člověka v každé skříni čekají kostlivci, stíny v duši, které nelze obejít. Kde každý kolemjdoucí je nepřítelem a každý z krajiny dětství je pachatelem zločinu na mě spáchaném. A tak tomu musí být, protože bolest musí bolet a vina musí být vinou, která tíží. Tam na dně se dozvíme, že všechno, co jsme v životě udělali, čím jsme se tak bezstarostně bavili, nemá žádnou skutečnou cenu. Je pro reinkarnovaný život bezcenné. O tom, že naše hrdinka správně pochopila svou situaci svědčí fakt, že v tomto čirém vzduchoprázdnu přemýšlí o jediné pro ní smysluplné akci a tou je sebevražda. Volba mezi duchovním neživotem a neživotem definitivním, se objevuje na cestě vždy. V tomto dilematu se ale téměř vždy objeví v plné nádheře a velikosti nevyhnutelnost a potřebnost života. Lidský přírodní pud dostává duchovní rozměr. Okovy dětství Další pilíř našeho dramatu je obsažen i v názvu inscenace. Je totiž středobodem celého příběhu. Ano, je jím křídlo, které stojí uprostřed místnosti. Dávno již na něj nikdo nehrál a přesto nenašel nikdo sílu jej odstěhovat pryč. Zásadním rozplétajím se uzlem příběhu je, že podvědomě první a vlastně jedinou snahou naší trojice přátel, je odstranit křídlo z domu. V tomto pevně k nám přikovaném křídle je totiž prazáklad naší tragédie – symbolizuje všechny traumata našich otců a matek, která jsme nenávratně vpustili do našich bezbranných dětských duší. Tento balvan je tak obrovský a přetěžký, ale bez jeho odstranění se nikdy nedostaneme k prameni živé vody. Každý tón na tomto pianu znovu přehrává hlas despotických otců, v jeho doznívání je cítit strach a rezignaci matek. Jsou to bolestné hřeby, které nám rodiče pro náš život ukovali. To, co vypadá zpočátku jako nemožný úkol, se při hlubokém odhodlání a úsilí mění ve věc jednoduchou až banální – najednou je prostě pryč. Tak jednoduché to mnohdy opravdu bývá. Vše se láme v momentu rozhodnutí. Pád vzhůru Třetí a finální pilíř hry je ukryt ve vyústění proměny příběhu. Je skryt ve znamení mnoha symbolů a (a to je to podstatné) nekončí ve sladkobolných slzách vítězství. Katarze příběhu, tak pevně provázána s rozhýbáním a odstraněním minulosti, nás strhává s sebou na dno naší duše. A to se vším, co k tomu patří. Je to svět nevinností, který hýří teplem a barevností, setkáváme se zde se svými mrtvými a konečně nacházíme porozumění. Naši mladí přátelé se v nastalém zmatku rozcitlivělých duší zcela podvědomě snaží dostat k sobě co nejblíže, chtějí se objímat, dotkout se a vzájemně se sebou umazat. Do nebe není jiné cesty, nežli jít společně a snad i v objetí. A když už se zdá, že našli to, co nejvíce potřebovali, dochází k další katarzi příběhu – uvědomnění si z teplého úkrytu své duše, že nás tam venku znovu čeká život. Že totiž teď všechno teprve začíná, že si musíme své uvědomění obhájit, definitivně potvrdit a ustát. Samy před sebou konfrontováni s necitlivým a nelidským světem. Více než barvy je na samotný závěr cítit to žalostné vytí znovu mladých vlků. Odhodlané, bojovné, ale přece jen ve svém důsledku žalostné a přesmutné. V mytologii symbolizuje psí vytí jediné – strádání a utrpení života. Když vyje pes, život strádá a člověk trpí. A tady pomůže pouze objetí. Pomozme si! Ano Na závěr takovou malou připomínku něčeho snad i nepodstatného a nepatřičného. V antickém Řecku se herci, autoři a režiséři divadelních představení těšili obecnému úznání a úcty. Proč? Byli jedni z těch, kteří dokázali lidem zprostředkovat nevyhnutelnost tragédie, ale i slávu lidských osudů. Zrcadlili věřejně skrytou duši anonymních diváků. Dnes při pohledu na hýkající zástupy hereckého snažení v nepřeberném množství potupné seriálové zábavy je velmi zatěžko hledat zde alespoň náznak obecné vážnosti. Dovolím si tvrdit, že si malý tým autorů a aktérů tohoto představení svůj podíl naší řecké úcty bezesporu zaslouží. Tomáš Ježek