Lenka Lagronová se vydala na pouť na Slovácko

Pověst jedné z nejlepších scén ponouká režiséry, kteří spolupracují se Slováckým divadlem, ke zvyšování nároků, k náporu na divákovu duši. Inscenaci Radovana Lipuse, který v Hradišti nastudoval novinku Lenky Lagronové Křídlo, označím rovnou za mezní.

Recenzi J. P. Kříže uveřejnily Novinky.cz 23. března
Lagronová je dramatičkou výlučnou, introvertní. Proto jí rozumí Jan Nebeský, Terezka v pražské Komedii dosáhla na Cenu A. Radoka, a také Vladimír Morávek. Antilopa v Klicperově divadle byla na ocenění "jen" nominovaná, považuji ji ale za opus nejsilnější. Zastavení na cestě Křídlo se maličko vzdaluje vyhrocenému duchovnímu rozměru podloženému životem nejvýraznější osobnosti české, tzv. ženské dramatiky přelomu tisíciletí. To ale neubírá hloubce ani vektoru naděje v beznaději života bez naplnění, bez síly zhmotňovat sny, dosáhnout cíle. Na rodném mlýně se po letech potkávají sestry: herečka Kája (Irena Vacková), výtvarnice Vlčice (Alžběta Kynclová) provázené "hledačem pokladů" na půdách a ve sklepích Františkem (Zdeněk Trčálek). Samota, stísněné údolí v protikladu k vysnívaným cestám k vrcholům, teskné vlčí vytí při svolávání rozptýlené smečky - první metafora a klíč k ohlédnutí za nehostinnou minulostí a nejasnou budoucností. Zastavení na úsečce života v bodu mezi čtyřicítkou a padesátkou. Metaforou druhou - a nejenom pro ni je důležité obětovat dvacetikorunu za program k inscenaci - je abeceda termínů k teorii životní pouti člověka a jeho vnitřního světa podle jednoho ze zakladatelů psychoanalýzy Carla Gustava Junga. Vlastně nad dramaty Lagronové získáváme pocit, že autorka je jeho nejpilnější žačkou. Se vzpomínkami ožívají stíny. A metafora třetí, nejvýmluvnější: Člověk zbavený křídel se upíná ke koncertnímu křídlu, se kterým jedinec nepohne a jehož vyvrácení z pevné pozice trojí silou je malou osobní tečkou za minulostí každého z aktérů. Za vlastními smutky Vnitřnímu světu Lenky Lagronové sluší ztišené polohy interpretace. Ty zdobí herecké výkony Kynclové a Trčálka, zatímco Vacková - alespoň na premiéře - bolesti a zklamání Káji trochu překřičela. Zjednostruněla je. Víc jí takové valéry slušely v Gazdině robě Evě nebo v Médeji. Vyrovnanost inscenačního celku je devízou Lipusova Křídla. Scény Davida Baziky, s brutálními barvami druhé, sklepní části jednoaktovky, hudebního doprovodu Pavla Helebranda, kostýmů Marie Jiráskové... Lehko ale z nejnovějšího kousku Slováckého divadla nikomu nebude. Ohlížíme se s ním sami za vlastními smutky. Slovácké divadlo Uherské Hradiště - Lenka Lagronová: Křídlo. Režie Radovan Lipus, dramaturgie Hana Hložková, scéna David Bazika, kostýmy Marie Jirásková, hudba Pavel Helebrand. Světová premiéra 21. března 2009. Jiří P. Kříž, Právo