Do Slováckého divadla Jitka Juříková nastoupila rok po Sametové revoluci. „Bylo to 1. prosince 1990 a přišla jsem na inzerát, který vyšel v týdeníku Slovácká jiskra a ve kterém divadlo hledalo garderobiérku. Na té pozici jsem strávila nějakou dobu, ale pak dlouhodobě onemocněla vlásenkářka a nabídli mi, abych přešla na její místo,“ popisuje Jitka Juříková svou cestu do nejatraktivnějších zákoutí Slováckého divadla. „Jsem tam už osmnáct let. I když jsem původně přišla na chvilku si to zkusit, a už je ze mě inventář,“ usmívá se sympatická žena. Ta se vyučila jako vyšívačka paličkované krajky ve Strážnici a poté pracovala ve Slovači, kde se naučila šít. A oboje bohatě uplatnila ve svém nynějším zaměstnání.

Tisíce vlasů do bradky

Při své práci vlásenkářky má na starosti paruky, kníry, bradky, vousy. „Paruky už se dnes ručně nevyrábí, to je extrémně časově náročné a víceméně všechno se dá koupit. Drtivá většina je z umělého vlasu, protože pravé vlasy jsou drahé. Co ale vyrábíme, to jsou brady, kníry a vousy pro kluky a dnes už vlastně i pro holky,“ vysvětluje se smíchem Jitka Juříková při vzpomínce na novou bláznivou komedii Klíčovou dírkou, ve které právě herečky hrají mužské postavy. A hned popisuje, jak takový knír vzniká.

„Máme takzvané divadelní hlavy, na které si předkreslím knír, a na to napnu špendlíčkama divadelní tyl, což je síťovina a základ kníru nebo bradky. A pak vlásenkářským háčkem vpichuji do každé dírky vlas a utahuji. Nakonec se to zastřihne do požadovaného tvaru. Když je to knír, jsou to stovky vlasů, když celá brada, tak tisíce. A tady mi právě pomáhá, že mám z minulosti jakousi zručnost, ale především trpělivost. Je to jemná práce a každý na to není. Kolikrát někdo nahlídl do vlásenkárny a ptal se, co dělám, a když to viděl nebo si to dokonce zkusil, tak většinou řekl: ‚To by mě nebavilo' a šel pryč,“ směje se Jitka Juříková.

Herci líčení zvládají i sami

Kromě toho, že má na starosti paruky a vousy, stará se Jitka Juříková i o líčení hereček a herců.

„Když se jedná o takzvané civilní líčení, to se holky líčí samy, mají to i rády. Kluci o něco méně, ale taky ten základ zvládnou sami, někdy jim pomůžeme. Pak jsou ale speciální inscenace, ve kterých nastupujeme my,“ říká a zmiňuje úspěšnou inscenaci Láska, vzdor a smrt. „Tam byli všichni nalíčení komplet na bílo, vlasy, obličej, ruce. A na to je potřeba objednat speciální divadelní líčidla a spreje. Divadelní líčidla objednáváme v Praze, kde je v celé republice jedna jediná specializovaná prodejna,“ prozrazuje maskérka. „A jinak pro základní věci chodíme do drogerie, pokaždé tam, kde je něco v akci, přece jen toho u nás spotřebujeme hodně a něco to stojí,“ dodává. 

A jak je to s tím, že nutné vrstvy líčidel zatěžují pleť? „Samozřejmě to není ideální, ale máme kvalitní odličovadla, herci používají krémy. Péče o pleť už je pak na nich,“ usmívá se Jitka Juříková.

Klíčovou dírkou byla výzva

V polovině dubna, jak už bylo zmíněno, měla premiéru bláznivá komedie Klíčovou dírkou, ve které muži hráli ženy a ženy muže. A to včetně dokonalé vizuální přeměny. Na vlásenkářku a maskérku takový úkol kladl nemalé nároky.

„Přiznávám, to byla výzva, ale moc jsem se na ni těšila. Kluky kompletně měníme na holky a naopak, takže musí mít i dřívější nástup, ale už jsme si vymysleli systém. Za prvé je nutné, aby herci přišli do divadla dohladka oholení. Mají nalepené řasy, nalakované nehty, dáváme jim báze pod make-up, silně krycí make-up. Od výtvarnice jsem měla přesně napsáno, že Jiříček Hejcman má mít zelené stíny, Kuba Zelinka taky zelené stíny a rtěnky půjdou do oranžova,“ prozrazuje s tím, že líčení je u Klíčové dírky jen polovina práce.

„Dávala jsem dohromady i všechny paruky. Na jedné jsem musela udělat vodovou, na druhé načesat drdol. Další byla ze dvou paruk – mikáda a příčesku, aby to bylo bohaté. Jirka Hejcman má pěkně natočenou rezavou paruku, jednu z mála z lidských vlasů, kterou máme. Terezce Novotné jsem chystala knírek a bradku a Kačce Michejdové taky knírek. No vyhrála jsem si s tím,“ usmívá se sympatická dáma. „Naštěstí paruk máme obecně v divadle dobrou zásobu a většinou vybereme, co výtvarnice požaduje. Naposledy se objednávala snad pleš do Monumentu pro Hradiště,“ dodává.

Aby koním nepadaly dredy

Ještě před Klíčovou dírkou se Jitka Juříková zapotila u dalšího velkého úkolu, kterým byla Farma zvířat. „Tam jsme se hlavně potýkaly s tím, aby paruky nebyly moc těžké a nepřepadávaly. Několikrát jsme upravovaly paruku pro Jirku Hejcmana, který hrál Kozu Majku. Původně jsme ji vytvořily ze dvou paruk, ale byla hodně těžká a sjížděla, musely jsme ji zmenšit, aby nepřepadávala. To samé dredy pro koně. To výtvarnice objednala jen základy paruk a dredy samostatně a všívaly jsme je do toho. Ale ty dredy jsou taky těžké, takže podobný problém, aby se paruky nepřevažovaly,“ popisuje.

Zabrat jí dala i paruka pro Klisnu Molynu v podání Kateřiny Michejdové. „Tehdy došla jen hladká bílá paruka, do které jsem podle návrhu vplétala copánky a mašličky. Pak přijela výtvarnice a řekla, že to je sice hezké, ale mašličky musí být odepínací. Takže rozplést a mašličky na sponky,“ popisuje další aspekty své práce.

Stanoviště první pomoci je hned za jevištěm

I když maskérky dělají svou práci s maximální péčí, přece jen se občas stane, že se při expresivním hereckém výkonu paruka pohne nebo knírek odlepí. I s takovými situacemi však v divadle počítají.

„Máme hned u jeviště malou místnost, které říkáme převlékárna, a to je taková první pohotovost. Tam máme lak na vlasy, sponky, lepidlo na kníry, rtěnky, zkrátka takový ten základ, kdyby herci nestíhali vyběhnout o patro výš do maskérny. Když upadne řasa nebo knír, inspicient nás hned volá a my to běžíme opravit. Samozřejmě pokud herec může odejít z jeviště. No a někdy holt kníra hledáme po představení na jevišti,“ směje se Jitka Juříková.

Půjčovna Elsu nevede

Zkušená vlásenkářka a maskérka má ve Slováckém divadle ještě jeden významný úkol – má na starosti půjčovnu kostýmů, která sídlí v průchodu pod Malou scénou naproti hlavní budově a má otevřeno každé úterý od 14 do 16 hodin.

„Je mi to taky blízké, protože u kostýmů jsem v divadle začínala. Někdy se podívám na kostým a pořád si pamatuju, kdo v něm hrál. A dobře je už umím odhadnout i velikostně. Když někdo telefonuje a ptá se po kostýmu XXXL, tak vím, že to nenajdeme, protože tak velkého herce ani nemáme. V naší půjčovně totiž máme pouze vyřazené kostýmy z našich inscenací. To znamená, že třeba princeznu Elsu nebo Batmana navedeme, protože to jsme nehráli,“ směje se Jitka Juříková.

Za léta v půjčovně má v malíku nejrůznější nejen lidové tradice. „Mikuláše a čerty si lidi chodí zamluvit už v listopadu. Teď nás čeká pálení čarodějnic, takže se zvýší zájem o tyto kostýmy. Samozřejmě fašanky, a jak mě pak těší, když pak třeba na facebooku vidím, že se v Šumicích v průvodu řádí v našich kostýmech,“ usmívá se. „Pak jsou poslední zvonění, majálesy, ale chodí taky lidi, že mají třeba oslavu narozenin v určitém stylu.“ 

Práce ve Slováckém divadle Jitku Juříkovou i po pětatřiceti letech stále baví. „Už jsem si zvykla na ten systém, že ráno zkoušíme, večer hrajeme, jsme v divadle i o Vánocích nebo na Silvestra. Někteří moji známí to nechápou, ale já už si zase neumím představit, že bych vstávala do nějaké práce v pět ráno. I kolektiv je v divadle fajn. A myslím, že když člověk jde do práce rád, tak má vyhráno. Potom i ta práce podle toho vypadá,“ uzavírá Jitka Juříková.