„Chtěla jsem být meteorolog na Lomnickém štítě.“

Do Uherského Hradiště se s rodiči přestěhovala, když jí bylo pět let a na základní škole UNESCO nejvíc přilnula k jazykům. „Od třetí třídy jsme měli povinně ruštinu a od páté francouzštinu. Jazyky mě hodně bavily, když jsem přešla na gympl, kde francouzština nebyla, ještě jsem nějakou dobu dojížděla do jazykovky do Zlína. Dokonce jsem si chvíli říkala, že bych se jazykům mohla i věnovat, ale osud tomu chtěl jinak,“ svěřuje se Libuše Habartová a dodává, že ji lákalo i ještě úplně jiné odvětví.

„V jednu dobu mě začala hodně zajímat odborná geografie a meteorologie, moje vize byla, že se ze mě stane meteorolog na Lomnickém štítě,“ přiznává dnešní divadelní principálka. „V tomto musím vzpomenout na kamaráda Jirku Barouše, který odešel bohužel velmi brzy. Ale byli jsme velmi blízcí kamarádi a on byl hodně nekonformní člověk. Zabýval se přírodními silami a energií a začal studovat odbornou geografii a kartografii. Právě on mě k lásce k zeměpisu přivedl,“ vzpomíná Libuše Habartová. „V ročníkové práci, kterou jsem pak předkládala k přijímacím zkouškám na odbornou geografii na tehdejší Univerzitu J. E. Purkyně v Brně, jsem sledovala, jak se vyvíjí počasí v Uherském Hradišti ve srovnání s meteorologickými předpověďmi. Měla jsem zapůjčené stojany s teploměry, které v průběhu dne měří maximální a minimální teplotu v konkrétním místě. A zjistila jsem, že když se v Hradišti předpovídá maximum 32 stupňů, tak je vždycky víc, a když se předpovídá minimum mínus 5, vždycky je to ještě míň. Takže v Hradišti máme extrémnější počasí, než počítají meteorologické předpovědi. Pokud chcete vědět, jaké bude počasí, pořád ještě se mě můžete zeptat,“ dodává se smíchem.

Nakonec však Libuše Habartová vystudovala ekonomii, pracovala v Charitě i v soukromé firmě a po narození tří dětí zakotvila na městském úřadě jako šéfka Odboru interního auditu. Tam setrvala celých osmnáct let, než zahájila dle vlastních slov velmi intenzivní pracovní etapu ve Slováckém divadle.

Na rozhodnutí měla hodiny

V roce 2020 končil ve Slováckém divadle tehdejší režisér Michal Zetel a město coby zřizovatel divadla vypsalo výběrové řízení na nového šéfa.

„Už tehdy si mě k sobě divadlo nějak táhlo. Dokonce jsem začala psát práci, kterou jsme měli předložit komisi. Oznámila jsem to i panu starostovi Blahovi jako svému přímému nadřízenému, aby nebyl překvapený, že jeden z jeho vedoucích se bude hlásit do konkurzu. Překvapený byl, ale z toho, jaké může mít ekonom a auditor touhy,“ usmívá se. „Jenomže pak přišel náhle covid, bylo to těžké období pro všechny, já jsem navíc pečovala o staré rodiče. Cítila jsem, že nemám dost energie na výběrové řízení, panu starostovi jsem oznámila, že svou žádost stahuji. Jenomže přání už bylo vysláno. A když o něco později došlo k personálnímu zemětřesení v divadle a ze dne na den odešel tehdejší ředitel Jaroslav Bartoš, pan starosta mi zavolal s dotazem: ‚Ještě pořád chceš být ředitelka divadla?' Na rozhodnutí jsem měla jednotky dnů, spíše hodiny. Věděla jsem ale, že když můžu pomoct, tak na přechodnou dobu pomůžu. A už je z toho pět let,“ vzpomíná a vysvětluje, kde vzala chuť a odvahu si na tuto nesmírně složitou pozici troufnout.

„Divadlo jsem poměrně dobře znala z kontrol a auditů. Věděla jsem, kde má slabá místa a kde co udělat, aby bylo efektivnější. A taky jsem věděla, že na tuto pozici nemusí být člověk umělecky založený, že to byla spíše pozice pro manažera. To byla moje výhoda,“ dodává.

Nejtěžší pracovní období

Do šéfovské pozice ve Slováckém divadle nastoupila Libuše Habartová v pravděpodobně nejturbulentnější době v celé osmdesátileté historii divadla. Nejen covid, ale i následné nutné zeštíhlování uměleckého souboru vyvolaly vášně.

„Samozřejmě byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že by mi bylo lépe v klidu na oddělení auditu, ale nebylo jich moc. Věřím, že věci se dějí, jak mají, to je moje životní mantra. Redukce uměleckého souboru byla nutná, o tom jsem dodnes přesvědčená. A covid tomu nahrál, ten problém se ukázal v plné síle,“ vysvětluje složitou situaci. „Nelituji toho, protože vím, že to bylo nezbytné. Je mi líto, že to proběhlo ve vypjatých emocích, ale s tím nic neudělám, tak se snažím tím netrápit. Jestli bych něco udělala jinak? Asi ne. Ale znovu už bych podobnou situaci řešit nechtěla. Každý manažer vám potvrdí, že řešení podobných situací je nejtěžší. Trvalo to dlouho a byla to nejnáročnější profesní situace, kterou jsem zažila,“ dodává Libuše Habartová.

Konkurence je obrovská, ale naši diváci nám stále dávají najevo přízeň

Do Slováckého divadla přišla Libuše Habartová s vizí udržet vysokou uměleckou laťku, kterou Slovácké divadlo má.

„To je to nejdůležitější, o co mi v divadle jde. Každý má svou představu – dramaturg, umělecký šéf, herci, provozní šéfové – a já jsem ten průsečík, u kterého se vše sejde a hledají se kompromisy a možnosti, co je reálné a co není,“ popisuje ředitelka. „Divadlu bych přála, aby jednou bylo ve své vlastní budově a s tím i mělo zázemí jako jiná divadla. A samozřejmě pořád hodně diváků. Po covidu změnili chování. Vybírají si v mnohem větší konkurenci, jsou v hodnocení přísnější, než kdykoliv předtím a nemají problém zajet si do Brna nebo do Prahy. Pro nás je to neskutečná výzva, na druhou stranu ale i radost, když vidíme, že jsme obstáli a máme v hledišti publikum, které nám svou přízeň dá najevo. To je největší odměna nejen pro herce, ale i pro nás z kanceláří nebo zákulisí,“ dodává ředitelka.

Když je to těžké, nabíjí se v hledišti

Libuše Habartová bez rozpaků přiznává, že Slovácké divadlo ji v dobrém slova smyslu pohltilo, když v něm začala pracovat. Ale znala ho samozřejmě coby divačka mnohem dříve.

„Nebyla jsem předplatitelkou, chodila jsem na doporučení, a to říkáme i dnes, že šuškanda je nejlepší reklama, když si lidi řeknou mezi sebou, co je dobré. Díky šuškandě jsem tak viděla třeba Cikáni jdou do nebe, dokonce několikrát, to jsem milovala. Potom Donaha!, Královu řeč, dodnes je mi líto, že jsem nestihla Autistu. Celkově mě teď mrzí, že jsem nebyla častější divák,“ vypočítává s tím, že coby ředitelka si nyní návštěvy divadla vynahrazuje do sytosti.

„Když je to někdy těžké v kanceláři, sejdu dolů a sednu si do sálu. Tam se většinou zkouší, zrovna posledně probíhaly korepetice Jesus Christ Superstar. To jsou chvíle, které mě nabíjí a díky kterým si vždycky řeknu, že to má smysl a je to krásné. Potvrdil mi to i pan ředitel Kracík ze Slezského divadla v Opavě, že to dělá stejně. Že si jde sednout do hlediště, pak vstane a řekne si, že to má smysl. Já to dělám už pět let,“ svěřuje se ředitelka. Chodí ale i na samotná představení. „Jesus Christ Superstar jsem viděla víc než desetkrát. Milovala jsem i Opilé, které někteří diváci považovali za kontroverznější inscenaci, se já jsem plně souzněla s jejich duchovní rovinou. A mám takový rituál, že s každou inscenací se chodím rozloučit na derniéru.“

V hledišti je divačkou. Ředitelkou jen když se bojí o herce

Když si Libuše Habartová sedne do hlediště, přestává být divadelní principálkou a stává se vděčnou divačkou.

„V tu chvíli nemyslím na těžkosti, už vůbec na ekonomickou stránku té které inscenace. Je jen jediná chvíle, kdy vím, že jsem ředitelka. A to, když se bojím, aby se hercům něco nestalo,“ přiznává. „U každé inscenace k nám chodí firma, která posuzuje bezpečnost práce a máme od ní glejt, na tom jsem trvala, aby byli herci v bezpečí. Ale přece jen, když je vidím lozit po lešení v Jesus Christ Superstar, mám o ně strach. Ne že bych přála smrt Jidášovi, ale když Tom Šulaj bezpečně dopadne na zem, uleví se mi,“ směje se. „To jsou chvíle, které diváci třeba nevnímají, netuší, co je za tím, ale já ano. Tehdy jsem v hledišti za ředitelku, jinak se dokážu od této role oprostit a jen si užívat představení.“

Skládat si skulinky poklidu

Práce ředitelky Slováckého divadla je náročná, a to nejen v kanceláři. Najít chvíle na odpočinek a nabírání sil tak není pro Libuši Habartovou snadné.

„Nikdy jsem si nemyslela, že se dá takhle hekticky žít. Snažím se být u všeho podstatného, co se děje v kulturním a společenském životě v Uherském Hradišti i Zlínském kraji, protože to považuji za důležité profesně i lidsky. Ale i děti mi říkají: ,Mami, jak to dáváš?',“ svěřuje se ředitelka. „Takže se teď těším na trochu zklidnění. Začal meteorologický podzim, za což jsem ráda, protože léto vás většinou nenechá, abyste se přikryli dekou a pustili si hudbu nebo hezký film. Tak se těším, že si budu záměrně plánovat: ,A tento víkend ani na krok.' Skládám si skulinky poklidu, kdy čerpám energii, abych mohla znovu hekticky žít,“ říká Libuše Habartová. „Mrzí mě, že mám málo času na vnoučata, rostou mi pod rukama a vídám je hodně málo. Ale ony zase ví, že je mám moc ráda, a když to jen trošku jde, tak s nimi jsem. Taky se starám o rodiče, které naštěstí pořád mám, ale i na péči o ně potřebuji energii. O to víc si pak vážím chvilek, kdy můžu být jen sama se sebou,“ uzavírá Libuše Habartová.