Panelákový byt jako inspirace pro Shakespeara

I když to tehdy ještě zdaleka nebylo vědomé, už jako kluk zpracovával Lukáš Kopecký dojmy ze svého dětství, aby je pak využil ve své umělecké činnosti. „Nejvíce mě jako malého kluka formovalo prostředí umakartového panelákového bytu, kde bylo všechno veřejné, a přitom se všichni tvářili, že existuje něco jako soukromí. Člověk slyšel všechno, ale dělal, že neslyší nic. To je samo o sobě východisko pozoruhodné, těhotné divadelní situace, takže se vlastně nemohu divit, jak jsem skončil. Tohle si v sobě ponesu ještě dlouho. A to i přesto, že se mi už do jisté míry podařilo ze sebe setřepat neutuchající ohledy na druhé a na to, co si o mně myslí druzí. Tuhle zkušenost jsem prvně promyšleněji rozpracoval během zkoušení Romea a Julie ve Slováckém divadle, kdy Capuleti poté, co se dozví, že je jejich dcera mrtvá, jsou naprosto paralyzovaní pomyšlením, co tomu řekne jejich okolí,“ prozrazuje Lukáš Kopecký.

Že rozhlas zanikne? Blábol!

Že se bude věnovat umění, tušil dnešní umělecký šéf slovácké scény odjakživa, jen mu trvalo, než si to připustil a odhodlal se za tím jít. Jako první propadl rozhlasu, kde coby režisér přivedl k životu mnoho děl. A rozhodně si nemyslí, že v době internetu a smartphonů je rozhlas mrtvým médiem. „Stále poslouchám, jak rozhlas coby médium zanikne, a čím dál tím víc to považuji za naprostý blábol. Rozhlas je královská umělecká disciplína, mistrovství interpretace a imaginace. Rozhlas je jeden z posledních svrchovaných prostorů pro naši vlastní fantazii. Má ohromný potenciál, zejména v dnešní době. Je to dokonalý otisk křehkosti a pomíjivosti lidského bytí. Přitom umožňuje myšlenkový dialog napříč časem. Stále si můžeme poslechnout mistrovství Adamíry, Hrušínského, Moravce, Högera a mnoha dalších,“ myslí si umělecký šéf a přiznává, že on sám se k rozhlasu dostal shodou šťastných okolností.

„Svého času jsem byl nejmladším rozhlasákem v brněnském studiu, čemuž nepřestanu být vděčný. Mými kolegy byly legendy moravského rozhlasu a hodně jsem se od nich naučil. Ve svém mladém věku jsem si navíc mohl ukázat na kteréhokoliv herce a ten přišel, protože šlo o rozhlas. To si pak připadáte doslova jako kouzelník, a tenhle pocit na vás jaksi ulpí, i když už primárně nepatříte do rozhlasácké rodiny,“ vzpomíná na své začátky.

Postupně se k práci k rozhlasu přidala i režijní práce v divadle. „Byl jsem kmenovým rozhlasovým režisérem brněnského studia a divadelním režisérem na volné noze, který pohostinsky režíroval po celé republice, než si ho k sobě těsněji přitáhlo Slovácké divadlo. S podobným profesním životopisem je nás v republice sice jenom pár, ale myslím, že se mezi sebou na základě naší jevištní práce spolehlivě poznáme. Práce se slovem, práce s hudbou, vedení herců při interpretaci textu, to všechno jsou runy, které spřízněnci přečtou. A když se tak rozhlédnu po českém rybníku, jsem v dobré společnosti,“ dodává umělecký šéf, který ve Slováckém divadle naposledy režíroval vztahovou komedii Boty kabelky chlapi.

Režisér může řvát, nebo hlesnout: „Jo…“

Postava režiséra bývá často s nadsázkou ztvárňována jako cholerik, který sedí na židli, rudne a na všechny nelidsky křičí. Jak ale Lukáš Kopecký zjistil od těch nejlepších, jde to i jinak.

„Na první hodině režie můj pedagog důležitě zapíchl pero doprostřed čistého papíru a sdělil nám, že tahle tečka je režie a ta se může vydat, jak vidíte, všemi směry. Já už jsem ale před tímto poučením měl jakési povědomí, díky svému působení coby kulisák a osvětlovač v Divadle Husa na provázku během slavné éry dominantního režiséra Vladimíra Morávka, že to jde i jinak. Viděl jsem tam totiž třeba J. A. Pitínského, Jana Mikuláška, Arnošta Goldflama, bratry Formany, a věděl jsem, že tvůrce může dosáhnout téhož, aniž by nějak extra zvedal hlas a rozčiloval se. Tohle pro mě byla velká škola, vymezit se vůči silnému režijnímu rukopisu a najít si vlastní cestu.“ Dodnes je tak pro něj nejdůležitější bezpečný prostor a otevřený dialog, kdy se jeden druhému tvůrci vydají všanc a při zkoušení nic není špatně. „Nemohu nevzpomenout hereckou pedagožku na JAMU Niku Brettscheiderovou, po níž nese jméno jedna z mých dcer. Dodnes vidím, jak soustředěně pozoruje naše herecké snažení, dumá o něm, a nakonec hlesne: „Jo…“ Ona říkávala, že na divadle je možné leccos, ale musí to být pravda. Tohle je pro mne dodnes ohromnou inspirací. Režisér nemusí vědět všechno, měl by však být otevřený všemu. Jinak nestvoří živou podívanou.“

Lukáš Kopecký však zastává nejen funkci režiséra, ale i uměleckého šéfa Slováckého divadla. A jak říká, je to úplně jiná disciplína a učil se dva roky, jak je možné obě funkce skloubit a vykonávat současně. „To je naprosto nepřenositelná zkušenost. Umělecký šéf je kulturně manažerská pozice, v níž člověk řeší spoustu administrativy, která ubíjí tvůrčího ducha. Nutno ale jedním dechem dodat, že zároveň tato pozice dovede leccos umožnit. Což je taky důvod, proč ji přes všechny otravnosti vykonávám. Přes všechny mrzutosti a zdánlivé zbytečnosti člověk může iniciovat nové projekty, propojovat inspirativní lidi, přinášet podnětné impulzy lidem, ve které věří a chce je profesně i lidsky posouvat. Cítíte obrovskou zodpovědnost, ale taky ohromnou radost a naplnění, když se něco podaří,“ vysvětluje.

„Slovácké divadlo je nejlepším oblastním divadlem v republice.“

Uměleckým šéfem se Lukáš Kopecký stal v poměrně turbulentní době. Hned po jeho nástupu přišel covid, následně nutná redukce uměleckého souboru. Je něco, co mu tato složitá zkušenost dala? „Nejeden kolega mi tehdy řekl, že jestli jsem tuhle funkci neměl někdy vykonávat, tak teď a tady. Ano, bylo to velmi složité období, ale když vidím, kam jsme se od té doby posunuli, nic bych neměnil ani po letech. Jako šéf se musíte rozhodnout a za tím si stát. Já měl to štěstí, že jsem měl vždycky možnost poradit se s mnohem zkušenějšími kolegy, od nichž jsem čerpal zpětnou vazbu i podporu. I díky tomu je Slovácké divadlo nejlepším oblastním divadlem v republice, o tom jsem přesvědčen,“ říká důrazně. „A jasně, celá tahle turbulentní doba mi vzala spoustu elánu, ale taky dost dala. Naučil jsem se vůbec nedbat na to, co si o mně kdo myslí. Když v něco věříte, musíte si za tím jít. A jestli vám přitom někdo nasazuje psí hlavu, to není váš problém. Viděno zpětně, pandemie covidu pro mě byla velkým stimulem, díky němuž jsem si uvědomil nesamozřejmost umění, ale taky to, že já osobně bez umění žít prostě nedovedu. Začal jsem umění obecně více vyhledávat, podporovat, obklopovat se jím, dokonce sbírat. Od covidu si neumím představit život bez umění. A tuhle lekci v sobě stále hluboce nesu,“ vysvětluje, že na všem zlém je i něco dobrého.

První liga, divácká přízeň, mladé talenty

A kam by si umělecký šéf přál, aby Slovácké divadlo do budoucna směřovalo? „Slovácké divadlo bych si především přál udržet tam, kde je. V pomyslné první divadelní lize. A přitom ve značné divácké přízni. Což jsou mantinely těžce dosažitelné, těžce skloubitelné, ale Slováckému divadlu se tohle jaksi daří sladit. Do budoucna bych si tak přál asi jen větší zapojení mladých talentů. Přál bych si, aby i nadále Slovácké divadlo bylo místem, kde je možné bezpečně ohledávat neznámé. V neposledku bych si pak ještě přál, aby Slovácké divadlo mělo mnohem větší jistotu a podporu ze strany zřizovatele. Myslím, že by si všichni místní divadelníci zasloužili mnohem více uznání, neboť šíří skvělé jméno celého města i regionu,“ je přesvědčený Lukáš Kopecký.

Vánoce jsou, když má všechny děti pod jednou střechou

O tom, co Lukáši Kopeckému dodává energii i možnost dobíjet baterky, nemusí přemýšlet. „Moje rodina. Mám čtyři děti a každé z nich mě vlastním způsobem něčemu učí, něčím mě fascinuje, něčím znepokojuje a strašně mě zajímá, kam je život jednou zavede. Nejšťastnější jsem, když je mám všechny pohromadě, za což se mi ti starší posmívají, neboť dokola omílám, že mám Vánoce pokaždé, když se mi takto sejdou. A pak taky moc rád cestuju. Tomu mě naučila manželka, která mi vůbec otevřela spoustu nových horizontů a nečekaných životních zákoutí. Třeba to pod hladinou, takže se už nemohu dočkat, až se znovu se svým buddym ponořím do utajených hloubek,“ prozrazuje, že mimo jiné propadl potápění.

První román stále čeká na napsání

O budoucnosti Lukáš Kopecký příliš nepřemýšlí a soustředí se na tady a teď. „Dřív to jaksi bylo všechno jednodušší. V sedmnácti jsem měl jasno, že budu jako Dorota Maslowská (polská spisovatelka – pozn. red.) a do roka napíšu svůj první román, který mě okamžitě vystřelí do výšin po bok Karla Čapka a jemu podobných. No nestalo se tak ani do dvaceti, třiceti a nestihnu to už ani do svých čtyřiceti. A je mi to čím dál více jedno. Čím jsem starší, tím méně se k něčemu fixuji a spíše se snažím vytvářet prostor pro možnosti a pro všelijaké podněty, abych – pokud ke mně mají přijít – na ně byl připraven. Taky už jsem se poněkud vyklidnil co se týče mladistvé zpěněné krve, ambicí a kariéry. Co jsem si profesně přál, jsem si už splnil. A i obecně mám dojem, že jsem prožil už několik životů, za což jsem neskonale vděčný,“ uzavírá Lukáš Kopecký.

Dotazník pro Lukáše Kopeckého

Jaká je vaše představa dokonalého štěstí?
Když mám všechny své milované pod jednou střechou.

Jaký je váš největší strach?
Že po definitivním vyvrácení existence lochneské příšery pomocí testů DNA se ona senzačně
zjeví.

Kterého žijícího člověka nejvíce obdivujete?
Salmana Rushdieho.

Co se vám na vašem vzhledu nejvíce nelíbí?
Moc se nepozoruji, takže mohu klidně odpovědět, že jsem sám se sebou smířen.

Čeho si vážíte na ženě?
Že zvládne být současně Múzou i samozřejmým člověkem.

Čeho si vážíte na muži?
Když nepodlehne vlastnímu egu.

Jaký talent byste chtěli mít?
Přál bych si být polylingvní.

Kdy a kde jste nejšťastnější?
Když opravdu jsem „teď a tady“.

Co nebo kdo je největší láska vašeho života?
Moje žena. Když jí to aspoň jednou denně neřeknu, neusnu.

Pokud byste na sobě mohl změnit jednu věc, co by to bylo?
Datum narození.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Že jsem se dokázal odstřihnout od toho, co si o mně myslí druzí.

Pokud byste měli zemřít a vrátit se na svět jako člověk nebo věc, co by to bylo?
Lochneska.

Kde byste nejraději žili?
Na severu Skotska.

Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé?
Bylo by jich dost. Většinou je spojuje, že jsou mrtví a žili v Evropě. 

Kdo jsou vaši hrdinové ve skutečném životě?
Natěrači mostu Golden Gate. Sotva ho natřou, začínají znovu.

Jaká jsou vaše oblíbená jména?
Kali a Limni.

Lukáš Kopecký ve Slováckém divadle režíroval tyto inscenace:

Sebastien Thiéry / Dva úplně nazí muži

Pavel Šrut, Vendula Borůvková / Lichožrouti

William Shakespeare / Romeo a Julie

Morgan Lloyd Malcolm / Vosa

Jan Šotkovský / Třináctkrát za svědka

Friedrich Dürrenmatt / Fyzikové

Pavel Molek / Monument pro Hradiště

Pavel Drábek, Ondřej Kyas / Zapeklitě

Joe Orton / Klíčovou dírkou

Stefan Vögel / Boty kabelky chlapi