Jak se slavily pětadvacáté narozeniny divadla

„Byl jsem tehdy mladý, štíhlý, měl jsem dlouhé vlasy, tak na to období vzpomínám rád,“ začíná své mnohdy neuvěřitelné vyprávění František Kučera. „Bylo zrovna pětadvacáté výročí Slováckého divadla, když jsem tam nastoupil. Všechny nás pozvali do kina Mír, kde byla obrovská oslava a končila až k ránu. Byla tehdy zima, ale všude hromady růží a taky cigarety zdarma. V té době přijeli blahopřát do Slováckého divadla se svými představeními i kolegové z Českého Těšína a z Opavy a vždycky po představení jsme udělali posezení. Herec Jaroušek Kyncl sehnal levné víno, já jsem natáhl reprobedny a světla do foyer a trsalo se až do rána bílého. Takové byly oslavy pětadvacátých narozenin,“ posílá s úsměvem do divadla inspiraci na letošní podzimní oslavy osmdesátin.

Čtyři minuty smíchu

Se smíchem vzpomíná i na svůj úplně první den ve Slováckém divadle. „Na zaučení jsem byl v tom zlínském, které je mnohem větší. A tak když jsem poprvé vlezl do sálu Slováckého divadla a uviděl jeviště, myslel jsem si, že to je zkušebna, jak malinké mi to připadalo,“ vzpomíná. A tím první den v práci zdaleka nekončil.

„Ještě bez sepsání dohody o zaměstnání mě zavezli do Holešova na derniéru Kata a blázna. Posadili mě do ředitelské lóže, kde to bylo samé baroko a samet, a tak jsem měl vše z první ruky. Inscenace pěkně ubíhala, publikum bylo rozchechtané. Pak přišel poslední obraz. Za provizorní oponou, která tvořila zeď z bílých prostěradel pověšených na tahu, stály zády k sobě dvě herečky, Dana Klichová a Zdenka Buriánová, ruce spojené v pozici socialistického sousoší. Inspicient Ota Ondra zavelel ‚jedem' a kulisák Ríša zatáhl za tah. Tento osmnáctiletý kluk plný západní hudby si ale spletl směr a tah místo nahoru sjel dolů, prostěradla se poskládala a trám, na kterém byly uchyceny, zůstal metr nad zemí. Herečky přes něj hleděly na publikum, to patřičně reagovalo. Drcly do sebe zadkama a začaly s básní, ale každá řekla přes smích snad jen jedno slovo. Tu se probral Ríša, zatáhl za druhý provaz a opona vyletěla nahoru. Herečky si kecly na zem a začaly se smát. Aby situaci zachránil, vběhl na scénu ještě se upravující kat Lubomír Vraspír. Zakopl ale o železo držící šálu, vpálil mezi rozchechtané holky a přidal se k nim. Nato přišel blázen Jaroslav Kyncl a řekl svou narážku: ‚Co tady kecáte za nesmysly?'. Když si uvědomil situaci, sedl si k nim a smáli se všichni. Povely ze zákulisí na zklidnění byly jako benzín do ohně. Asi po čtyřech minutách se za potlesku publika pomalu zvedli a dohráli hru. No a já si tehdy řekl – tak u tohoto chci být,“ vypráví s úsměvem.

Aby se na ně nezapomnělo

František Kučera má v živě paměti spoustu osobností, které si současné publikum už povětšinou nepamatuje. „Mnozí z těch lidí už nežijí, ale prožili ve Slováckém divadle kus života a dali lidem kus ze sebe. A myslím si, že by se na ně nemělo zapomenout,“ říká a rovnou přidává k dobru historku o herečce Miladě Kuncové.

„Když hrála s chlapama karty v hospodě a bouchla pěstí do stolu, tak poskočily půllitry, byla to pevná a veliká ženská. Hráli jsme tehdy Romea a Julii a paní Kuncová stála na takové plošině na kraji jeviště, pod kterou byla díra. Zrovna říkala vážný monolog, když zespodu někdo vlezl do té díry a řekl jí něco srandovního. A ona se začala tak smát, že se celá ta plošina začala pod její váhou třepat. Někdo pak říkal, že se smíchy i trošku počůrala,“ prozrazuje a přidává hned historku i o emeritním řediteli Igoru Stránském.

„Divadlo spolupracovalo s paní profesorkou Ryšánkovou, učitelkou korepetice a tance. A ona v Brně na JAMU učila herectví Igora Stránského. Tehdy ještě nebyl ředitelem, jen řadovým hercem, a když pak dělala zase něco ve Slováckém divadle, tak na něho vždycky křičela: ‚Igorku, narovnej se! Pokud má být výpon, napřed musí nejdřív být pokles!' Což bylo i dobré heslo do života.“

Když se zamiluje kněz

Slovácké divadlo v oněch časech zasáhlo i do života mnoha diváků a někdy i jinak, než by bylo na první pohled očekávatelné.

„Okolo Vánoc se uváděla hra Jesličky. A hlavní roli Panny Marie tam hrála opravdu krásná herečka. Jeden farář se do ní tak zamiloval, že nevynechal jediné představení. Tehdy za totality i v zimě dokázal sehnat obrovskou kytici růží a po jedné repríze jí ji nesl do šatny. Kráska seděla, sukně vyhrnuté, nohy na stole, kouřila a když uslyšela klepání, zařvala: ‚Kdo mě to sakra zase otravuje?!'. Farář, jak to slyšel, jen otevřel dveře, předal jí kytku, zavřel dveře, odešel a lásce byl konec,“ popisuje Zdeněk Kučera.

Zavzpomínal i na herce Zdeňka Bezdíčka. „On byl velice dobrý herec a veliký šašek, za panáka slivovice třeba dělal v Prostřední ulici kotrmelce. Jeho manželka dřív hrála v Brně, ale pak tady v Hradišti dělala v Lidovém domě hospodskou a měla spoustu koček. Nakonec si v jedné inscenaci zahrála i s jednou z nich. Celé to začínalo tím, že paní Bezdíčková seděla u šicího stroje a na zádech měla právě jednu ze svých koček. Vozili ji i na zájezdy,“ vzpomíná František Kučera. A nejen na herecké osobnosti.

„Inspicient Ota Ondra před každým představením četl do odposlechu z Bible. Musíte si uvědomit, že to bylo za hlubokého socialismu a ta situace byla úplně absurdní. Herci se líčili a u toho poslouchali kázání,“ popisuje Zdeněk Kučera další z neuvěřitelných situací. „Další inspicient pan Jelínek, to byl svérázný pán, kompletně posešívaný z obou válek, neměl na sobě snad jediné nezraněné místo. Hrál malou roli v Dalskabátech, hříšné vsi, a dokud stál za jevištěm, byl sehnutý a belhal se. Jakmile vyšel na jeviště, byl okamžitě plný energie, rovný jak pravítko, skvělý. Pak začal belhat zase až za oponou. Divadlo má úžasnou moc,“ říká Zdeněk Kučera.

Ahoj, lásko!

Veselo bývalo v těch dobách nejen na jevišti, ale i v zákulisí. „Hrála se spousta her, do kterých se zapojovali všichni. Třeba takzvaný hopning. Když někdo řekl ‚hop', ostatní museli poskočit, i když třeba zrovna byli na jevišti. No samozřejmě že se tak kolikrát schválně snažili odbourat jeden druhého. Nebo jsme hráli hru ‚Ahoj, lásko'. Tak se všichni vzájemně zdravili, ať to byli herci, technikáři nebo úředníci. Jenomže pak se slovo lásko změnilo na Láďo. A skutečný kuliskák Láďa zrovna v té době marodil a když se vrátil, všude slyšel jen ‚ahoj, Láďo' a on se jen otáčel a mohl se upozdravovat. Měli jsme z toho velikou prču,“ přiznává bývalý zvukař.

Jak sám říká, podobných historek má nepřeberně. „Divadlo je jako gejzír, který občas vybuchuje. A v době, kdy jsem tam byl, bouchalo vlastně neustále. Byl to úžasný kus života a dodnes na něj s láskou vzpomínám,“ uzavírá vyprávění o Slováckém divadle František Kučera.