19. 4. 2008
Režisér Jiří Honzírek vstoupil do Hradiště s riskantním nastudováním Rudišova Léta v Laponsku. O talentu mne přesvědčil teprve opusem druhým, jímž je Euripidova Medeia.
Zůstal provokativní, protože z proslulého antického dramatu ze sumy příběhů o argonautech učinil aktuální zamyšlení o údělu žen, o údělů běženců v tranzitech, o tragice zrazených lásek. V letištní hale schengenského terminálu.
Recenze J. P. Kříže uveřejněná v deníku Právo 12. dubna
Příběh z letištní haly
Medeia je velkou hereckou příležitostí pro Irenu Vackovou. Naposledy podobně zazářila jako Gazdina roba. Její kolchidská princezna je trestí láskyplnosti zrazené mužem, kterému dopomohla ke slávě. Potupa se proměňuje v zoufalství, láska v nenávist, a nakonec v brutální, tragický čin.
Vacková ty polohy vyhrává do detailů přesně, koncentrovaně, monumentálně. Její ústřední dialog s manželem Iasonem (Tomáš Šulaj), to je tresť rozvodových tahanic se spory o děti, zničujících chvil obratu soužití v žalář samoty. Ano, víc si jich užil Iason, jak víme.
Všechno na imaginárním letišti korintského království je pod kontrolou vladaře Kreona (Kamil Pulec), hledajícího štěstí pro dceru Glauke. Imigrační úředníci reprezentovaní Stewardem (David Vaculík), ponižování žen uprchlých z nespravedlivosti vlastí (Pavlína Vašková, Anna Slezáková-Míková, Monika Horká, Andrea Nakládalová, Kamila Hromková)…
Proti tomu svět rozpadající se rodiny s Chůvou (Alžběta Kynclová nebo Tereza Novotná-Mikšíková) a Vychovatelem (Jiří Hejcman). Bizarnost, ale naléhavá.
Vzpoura a zmar
Hradišťská Medeia je inscenací zničující vzpoury a zmaru. Citlivé diváky – už na generálce, kterou jsem navštívil, jich bylo v hledišti hodně – příběh dojímal k slzám.
Jakou si dnes přát katarzi účinnější?! Antické drama nenabízí řešení. Tak aspoň souznění.
Jiří P. Kříž