Nedožité osmdesátiny Jaroslava Kyncla: "Naučil mne všechna divadelní pravidla," vzpomíná dcera Alžběta Mahdalová

Herec a dlouholetý člen Slováckého divadla Jaroslav Kyncl se narodil 9. října 1938 ve Žďáru nad Sázavou a právě dnes by se dožil 80 let. Do Slováckého divadla nastoupil v roce 1967 a zůstal mu věrný až do svého odchodu do důchodu. Vytvořil desítky rolí, a ačkoliv šlo i o role charakterní, nejvíce jej diváci milovali v komických postavách. Na svého tatínka zavzpomínala herečka Alžběta Mahdalová a věnovala mu následující řádky.

Možná si pamatujete chlápka s hustým knírkem, jedoucího na nejstarším kole na světě, halasně a s velkým úsměvem zdravícího snad všechny, co jsou  zrovna na ulici, včetně dětí.

Ano, to byl můj taťka a já jako malá jsem s ním velmi nerada chodila po ulici, protože jsem mu vždy chtěla říct tolik zajímavých věcí, co se v mé dětské hlavě rodilo a honilo. Ale místo toho jsem byla neustále přerušována větami: „Jéé dobrý den“, „Rukulíbám milostpaní“, „Nazdár, Pepiku“, omlouvám se, neviděl jsem vás, srdečně zdravím…“

No a to kolo bylo z roku 1918 a táta ho důvěrně nazýval Cindap (něměcky Zundapp) a nejezdil na něm z důvodu, aby naplňoval úsloví „chudý jako herec“, ale protože mu již pár opravdu dobrých kol v Hradišti na ulici ukradli a tak si řekl, že takové staré a omšelé kolo snad nikoho lákat nebude… Bohužel se mýlil, i to mu nakonec ukradli.

Taťka přišel do Slováckého divadla v roce 1967, po ročním angažmá ve Večerním Brně. Dostal nabídku od tehdejšího ředitele Vrány, s příslibem krásných hereckých příležitostí a práce s kvalitními  režiséry. V té době bylo spoustu „nepohodlných“ režisérů odsunuto z kulturního středu v Praze a Brně do malých měst.  Díky tomu  měl možnost, jako kandrdas (herecký nováček) spolupracovat  s režiséry Aloisem Hajdou, Milošem Hynštem, Karlem Neubauerem, Hugo Domesem aj…

Snad se nějakým pamětníkům vybaví jako charismatický Tybalt z inscenace Romeo a Julie (1969) nebo Oldřich z „Oldřicha a Boženy“ (1968), či snad v představení „Než kouhout zazpívá“ (1971).

V roce 1975 hrál se svým pětiletým synem Jarkem ve hře „Řvi žlutá země“, otce a syna, kdy syn  rozhoduje losem  o otcově životě a smrti.

Výčet her a rolí by byl dlouhý, a proto přeskočím do pozdější doby, kdy by pamětníků mohlo být více.  Jen namátkou:  Nebe na zemi, Zelňačka,  Poslední koncert, Naši furianti – role výbušného Buška,  Major Terazky z „Černých baronů“,  kmotříček z Karafiátových Broučků (zde s ním na jevišti stál opět jeden z jeho potomků, tentokrát druhý syn, osmiletý Matěj),  Slovácko sa nesúdí, či postava Tuláčka z pohádkového příběhu Jak přišla basa do nebe…

A samozřejmě nesmím, z nostalgických důvodů, zapomenout na postavu houslisty Kalafuny ze Strakonického dudáka, kdy jsem jako třináctiletá hrála jeho dceru Lidušku. Jako „kolega“ byl velmi přísný, mnohdy hrozil, že mě dá do zápisu (protokol, který shrnuje průběh a důležité události z každého představení). Naučil mne všechna divadelní pravidla, zvyky a pověry (například v divadle se nesmí pískat, jinak by představení mohlo být vypískáno, či nenosit čepici na hlavě, když jdu přes jeviště…) a já jsem mu je musela před každým představením vyjmenovat. V divadle jsem z něho měla velký respekt… Ale pak mě, když jsme pozdě v noci přijeli z představení, které jsme hráli v jiném městě, rozespalou z autobusu přenesl do našeho trabantu, zabalil do deky a odvezl domů.

Musím přiznat, že energie, nápady, zápal i něha taťkovi rozhodně nescházely. Byl to člověk mnoha tváří a schopností. Škála jeho záběru byla velká: když pomineme hojně vzpomínané divadlo, tak nesmím zapomenout na programy pro školky a školy, kdy se dětem  snažil přiblížit zákulisí divadla, ztělesněňování dědy Mráze či pořádání dětských karnevalů, kdy se bavily nejen děti, ale i rodiče. Společnost dokázal rozdovádět i tím, když vzal do ruky kytaru… Neměl ovšem problém také pomáhat na stavbě, stát se číšníkem, řezat a sekat dřevo, pracovat ve vinohradu, stáčet víno,  a co si vzpomínám – uměl opravit snad všechno.

A tak bych chtěla tohle vzpomínání zakončit tím, čím jsem začala: taťka na ulici býval hlučný a excentrický a mě to strašně rozčilovalo, ale co bych za to dala, kdybych uměla za každých okolností s entusiasmem a energií  kohokoliv pozdravit já, či prohodit pár slov. Takovýmto osobitým způsobem to uměl jen on.

Na Jaroslava Kyncla můžete zavzpomínat také v naší fotogalerii přímo zde