29. 10. 2010
Několik dní před premiérou oslovila redaktorka MF Dnes Jana Máčalová režiséra naší nové komedie Igora Stránského a vznikl následující rozhovor... (Reprízu Boha masakru máme na programu i dnes v 19.00 hodin.)
V Uherském Hradišti se schyluje k další premiéře. Hru Bůh masakru napsala francouzská dramatička Yasmina Reza a vystupují v ní dvě manželské dvojice, které řeší rvačku svých synů, i když téma není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. S pouhými čtyřmi herci inscenaci nastudoval režisér a zároveň ředitel Slováckého divadla Igor Stránský. Zajímavostí je, že premiéra je na programu až v pondělí, přesto měli někteří diváci možnost vidět tuto konverzační komedii již dříve - divadlo ji uvedlo coby náhradní inscenaci kvůli zdravotní indispozici jednoho z herců.
V Uherském Hradišti se schyluje k další premiéře. Hru Bůh masakru napsala francouzská dramatička Yasmina Reza a vystupují v ní dvě manželské dvojice, které řeší rvačku svých synů, i když téma není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. S pouhými čtyřmi herci inscenaci nastudoval režisér a zároveň ředitel Slováckého divadla Igor Stránský. Zajímavostí je, že premiéra je na programu až v pondělí, přesto měli někteří diváci možnost vidět tuto konverzační komedii již dříve - divadlo ji uvedlo coby náhradní inscenaci kvůli zdravotní indispozici jednoho z herců.
Bylo pro vás „masakrem" i zkoušení?
Zkoušení bylo velice náročné. Je to zvláštní hra - nestačí, aby každý herec dokonale ovládl svůj text, musí dobře znát i texty partnerů. Na každou repliku, kterou vaši protihráči řeknou, musíte reagovat, třebaže sám v daném případě vůbec nemluvíte. Hra trvá hodinu a půl a nikdo není schopen ani na půl sekundy vypnout. Je to něco jako čtyřhra v tenise, jen s tím rozdílem, že všichni jsou stále na síti.
Je těžší režírovat jen čtyři herce?
Myslím, že to bylo těžké spíš pro ně, jak jsem řekl, po celou dobu "neslezou z jeviště". Normálně trvá zkouška čtyři hodiny, ale většinou tam nikdo není celou dobu - někdo přijde později nebo dřív odejde. Tady byli všichni na jevišti celou dobu. Chtít po herci, aby byl čtyři hodiny v pohotovosti je neúnosné. Takže jsem se je snažil trochu šetřit. Ale vyplatilo se, chodili odpočatí a velmi dobře připravení.
Pomáhá vám při režírování, že jste dřív taky hrával?
Trochu ano, tíhnu i k herecké režii. Mám zkušenost, že herec má svoji vlastní problematiku, někdy si například na zkoušku přinese třeba i něco negativního, co se mu stalo doma. A režisér musí všechny lidi naladit tak, aby na všechno zapomněli a byli dobří jen a jen v té dané věci, kterou zkouší.
Proč jste na repertoár zařadili právě tuto hru? Čím vás tak zaujala?
Mě ta hra zajímá už několik let. Viděl jsem ji v podání Činoherního klubu na festivalu v Hradci Králové, a když jsem zjistil, že by se dala uvést u nás, tak jsem okamžitě „zavětřil". Věděl jsem, že ve Slováckém divadle mám čtyři ideální představitele.
Takže jste měl od začátku jasno o obsazení?
Když dělám hru, vždycky musím mít jasno o hercích. Není možné, abych začal pracovat na hře a teprve si vymýšlel, kdo v ní bude hrát. A když jsem si hru četl podruhé, potřetí, věděl jsem přesně, s kým budu Boha masakru inscenovat.
Jaká ta hra tedy je?
Je krutá. Je to škleb a výsměch naší civilizaci. Neustále říkáme, jak je ta naše západní civilizace ideální a nejlepší na světě, ale jak máme žít ve vzájemné toleranci, když nejsme schopni vyřešit banální záležitosti, které potom hrozí až katastrofickým rozměrem? A o tom ta hra je. Vlastně z maličkostí vznikají až nechutné věci. Je to kolem nás, a proto mě bavilo tuto hru dělat.
A dala by se hra označit za komedii?
Ano, je to černá komedie. A je dobře, že se lidé smějí. Někteří si sice řeknou: Takový já nejsem, ale pravda je jinde... Jsem rád, že jsme po ní sáhli jako první na Moravě, bude o ni určitě zájem i v jiných divadlech.
Bylo potřeba hru nějak pozměnit?
Škrtali jsme minimálně a vůbec jsme text neupravovali, protože hra je natolik dobrá, že to nebylo nutné. Moc do ní ani zasahovat nelze, situace jsou velmi propletené.
V Bohu masakru se řeší situace, kdy jeden chlapec vyrazí druhému dva zuby. Potýkal jste se někdy vy sám se zlobivými potomky?
Mám syna a dceru a čtyři vnoučata. Moje děti si sice s kamarády vzájemně zuby nevyrážely, jak se to líčí v naší hře, ale zase byly jiné průšvihy. Ale to musíte nějak zvládnout. Člověk by se nejdřív měl podívat sám na sebe. Mnohdy totiž zjistí, že on byl ještě horší. (smích)
Zkoušení bylo velice náročné. Je to zvláštní hra - nestačí, aby každý herec dokonale ovládl svůj text, musí dobře znát i texty partnerů. Na každou repliku, kterou vaši protihráči řeknou, musíte reagovat, třebaže sám v daném případě vůbec nemluvíte. Hra trvá hodinu a půl a nikdo není schopen ani na půl sekundy vypnout. Je to něco jako čtyřhra v tenise, jen s tím rozdílem, že všichni jsou stále na síti.
Je těžší režírovat jen čtyři herce?
Myslím, že to bylo těžké spíš pro ně, jak jsem řekl, po celou dobu "neslezou z jeviště". Normálně trvá zkouška čtyři hodiny, ale většinou tam nikdo není celou dobu - někdo přijde později nebo dřív odejde. Tady byli všichni na jevišti celou dobu. Chtít po herci, aby byl čtyři hodiny v pohotovosti je neúnosné. Takže jsem se je snažil trochu šetřit. Ale vyplatilo se, chodili odpočatí a velmi dobře připravení.
Pomáhá vám při režírování, že jste dřív taky hrával?
Trochu ano, tíhnu i k herecké režii. Mám zkušenost, že herec má svoji vlastní problematiku, někdy si například na zkoušku přinese třeba i něco negativního, co se mu stalo doma. A režisér musí všechny lidi naladit tak, aby na všechno zapomněli a byli dobří jen a jen v té dané věci, kterou zkouší.
Proč jste na repertoár zařadili právě tuto hru? Čím vás tak zaujala?
Mě ta hra zajímá už několik let. Viděl jsem ji v podání Činoherního klubu na festivalu v Hradci Králové, a když jsem zjistil, že by se dala uvést u nás, tak jsem okamžitě „zavětřil". Věděl jsem, že ve Slováckém divadle mám čtyři ideální představitele.
Takže jste měl od začátku jasno o obsazení?
Když dělám hru, vždycky musím mít jasno o hercích. Není možné, abych začal pracovat na hře a teprve si vymýšlel, kdo v ní bude hrát. A když jsem si hru četl podruhé, potřetí, věděl jsem přesně, s kým budu Boha masakru inscenovat.
Jaká ta hra tedy je?
Je krutá. Je to škleb a výsměch naší civilizaci. Neustále říkáme, jak je ta naše západní civilizace ideální a nejlepší na světě, ale jak máme žít ve vzájemné toleranci, když nejsme schopni vyřešit banální záležitosti, které potom hrozí až katastrofickým rozměrem? A o tom ta hra je. Vlastně z maličkostí vznikají až nechutné věci. Je to kolem nás, a proto mě bavilo tuto hru dělat.
A dala by se hra označit za komedii?
Ano, je to černá komedie. A je dobře, že se lidé smějí. Někteří si sice řeknou: Takový já nejsem, ale pravda je jinde... Jsem rád, že jsme po ní sáhli jako první na Moravě, bude o ni určitě zájem i v jiných divadlech.
Bylo potřeba hru nějak pozměnit?
Škrtali jsme minimálně a vůbec jsme text neupravovali, protože hra je natolik dobrá, že to nebylo nutné. Moc do ní ani zasahovat nelze, situace jsou velmi propletené.
V Bohu masakru se řeší situace, kdy jeden chlapec vyrazí druhému dva zuby. Potýkal jste se někdy vy sám se zlobivými potomky?
Mám syna a dceru a čtyři vnoučata. Moje děti si sice s kamarády vzájemně zuby nevyrážely, jak se to líčí v naší hře, ale zase byly jiné průšvihy. Ale to musíte nějak zvládnout. Člověk by se nejdřív měl podívat sám na sebe. Mnohdy totiž zjistí, že on byl ještě horší. (smích)