Otázka pro režiséra Bambilandu Jiřího Honzírka

Jiná než náročná (a kontroverzní) díla Elfriede Jelinek, rakouská nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2004, nepíše. V odůvodnění tohoto ocenění tehdy stálo „za hudební vliv hlasů a protihlasů v románech a dramatech, pomocí kterého jedinečným způsobem odkrývá absurditu a nutkavou sílu společenských klišé". Žijeme-li ve stejném světě jako autorka, pak je to takový, v němž před obrazovkami očekáváme v přímém přenosu vojenský vzdušný nálet se stejnou nedočkavostí jako fotbalové utkání.

V předchozí inscenaci, kterou v SD Jiří Honzírek režíroval, se prostřednictvím Euripidova textu Medeia vyjadřoval k otázce migrace národů, střetu a prolínání kultur, vykořeněnosti jedněch v cizím prostředí druhých, a jistě i mnohému jinému. K čemu především se chce vyjádřit skrze současný text E. Jelinek - Bambiland?

J. H.: Ano. Žijeme ve stejném světě jako autorka. Ve světě, v němž mediální informace nemusí mít pravdivou oporu v žité skutečnosti. Žijeme ve světě mediokracie, tedy vlády médií. Médií, tedy tvůrců informací, zpráv. Tyto zprávy mají často oporu v reálné události, jako je např. rozkrádání státních zakázek - v tomto bodě jsou média svědomím společnosti. Na druhou stranu ovšem často tuto oporu v žité realitě nemají, jako např. informace o chemických zbraních na území Iráku. A tady média neplní svou pravou funkci, nýbrž vytvářejí kampaně politikům a chovají se vlastně jako klasické PR agentury. Dokladem takového chování je mediální pokrytí války v Perském zálivu. Televizní stanice CNN určila vojenskému velení čas, kdy má být zahájen útok. Poprvé tak proběhla vojenská invaze v přímém televizním přenosu (něco jako olympiáda ve Vancouveru i s elektronickými tužkami na rozbor boje). Chci sledovat spolu s autorkou a diváky, jak se tato média chovají, jak s námi pracují, jak nás vychovávají a jak mění podstatu nás samých. Kdysi nám média přinášela pocit svobody, nyní se zdá, že skutečná svoboda tkví mimo svět médií, za ním.