Otázka pro režiséra Radka Balaše

Dnes večer uvedeme v premiéře muzikál Cikáni jdou do nebe. Kdo je vlastně režisér nejen tohoto muzikálového kusu, ale i jiných, které uvádíme nebo jsme uváděli (Donaha!, Adéla ještě nevečeřela, Sugar (Někdo to rád horké), Pokrevní bratři, Šakalí léta)? Radek Balaš se narodil v Brně, od dětství herecky účinkoval v Divadle Husa na provázku. Vystudoval hudebně dramatický obor Státní konzervatoře, režii na JAMU, studoval step, jazzový tanec a choreografii u proslulého Franka Towena. Spolupracuje s televizí, s řadou divadel po celé republice (pražské Národní divadlo, Semafor Jiřího Suchého, Divadlo na Vinohradech a další). Ve Slováckém divadle se v roce 1991 uvedl úspěšnou inscenací Kniha džungle a od té doby se do něj pravidelně vrací, ať už jako režisér nebo jako choreograf.

Radku, jak to vypadá, když přijdete po zkoušce domů? Herci si totiž na každém kroku prozpěvují ony silné melodie. Vy taky?
Já si zpívám téměř pořád. A nejenom písně z Cikánů. Hudbu miluji tak bezostyšně, že si vůbec nedovedu představit, že by nebyla. A přitom by mohla nebýt. Ale byl by to tak smutný svět, že bych v něm snad ani nechtěl žít. Notuji si neustále v duchu i nahlas. A když jsem byl ještě dítě, tak jsem s tím měl problémy ve svém rodišti. Když jsem totiž ráno jezdil autobusem do školy, prozpěvoval jsem si - aniž bych to tušil - prý docela nahlas na celý autobus. A Nový Lískovec, odkud pocházím, byla v té době poměrně malá víska na předměstí Brna. A sousedky se ptaly mé babičky: „Není ten váš vnuk nějaký retardovaný? Von si pořád něco mumlá a prozpěvuje..." A nebožka babička, aby odvrátila podezření místních drben, že jsem blázen, jim trpělivě vysvětlovala, že si opakuji texty do divadla. Ale v soukromí mne potom prosila svou krásnou něžnou brněnštinou: „Ty, Rádku...nezprozpěvuj si radši v tém autobuse... sósedky z toho pak majó druhý Vánoce..." A já jsem se pak musel strašlivě soustředit na to, abych si nezačal v dopravním prostředku zpívat. Zrovna nedávno se mi v pražském metru stalo, že se na mne s obdivem koukala krásná dívka. „Asi jsem jí sympatický...", blesklo mi pyšně hlavou, jenže vzápětí jsem si uvědomil, že si zrovna prozpěvuju část písničky z muzikálu Adéla ještě nevečeřela a překvapená slečna se ode mne v metru právě dozvěděla, že:"...Rád bych hýčkal bliznu tvou / Jsi nejkrásnější květinkou...", proto ten její úžas. Jak vidíte bláznem do hudby jsem zůstal i v pokročilém věku. A zůstal jsem jím rád.