Pavel Majkus: k divadlu mě popostrčila Iva Janžurová

Dvaadvacet let čekali ve Slováckém divadle na chvíli, kdy na jeviště přivedou slavné postavy komedie Ladislava Stroupežnického Naši furianti. V sobotu od 19.00 hodin se hra o tom, kdo se stane obecním ponocným i o tom, kdo zaplatí punč a zda se naplní láska Verunky a Václava, před slovácké diváky vrátí. Jednu z hlavních rolí vytvořil herec Pavel Majkus. „Je to hra o nás. O našich slabostech, o naší povaze," myslí si představitel starostyDubského.

Rozhovor uveřejnila MF DNES

  Už několikrát jsem vás žádal o rozhovor, pokaždé jste odmítnul. Proč?

To je snadné. Nerad mluvím. Nejsem ten typ herce, který o sobě povídá kdekoliv cokoliv. Jsem vlastně introvert.

To nemusí být pro herectví úplně ideální...

Když jsem se rozhodoval, jestli jít studovat herectví, tak jsem si myslel, že tohle je právě ta překážka. A náhodou jsem se v té době dostal k rozhovoru s Ivou Janžurovou. Byl jsem až zaskočený z toho, jak o sobě mluvila, s jakou obavou a intimitou vyprávěla o cestě k divadlu, o svých pocitech. Najednou byla úplně jiná než jak ji znám ze všech těch ztřeštěných komedií.

Takže je taky introvert?

Ano, díky tomu rozhovoru jsem pochopil, že herec nemusí být tím, který co má na srdci, to má na jazyku. Iva Janžurová mě takto vlastně popostrčila k rozhodnutí vydat se studovat herectví.

Přesto se k původní otázce vrátím - když pomineme potřebu mluvit o sobě, proč tedy nemluvíte v rozhovorech o rolích, které hrajete?

Protože si myslím, že herec hodně prozradí tím, jak tu roli uchopí, co jejím prostřednictvím divákům vzkáže. To je podle mě cennější, než desítky rozhovorů.

Je pro vás důležité, jak velkou roli hrajete a tím pádem, co divákům vzkážete? Myslím teď na velikost role.

Je samozřejmé, že každý herec chce hrát velké role a chce, aby si jej diváci zapamatovali. Mně stačí, když přijde jedna pěkná role za sezónu. Zažil jsem ale roky, kdy přišla jedna pěkná role za dvě sezóny, a to bylo špatné. Herec se totiž musí pořád udržovat v kondici, musí mít stále nastartovaný motor. Jakmile ustrne, je to nedobré znamení. Pro diváky, pro režiséry, ale hlavně pro něj samotného. I když...

A co rčení, že není velkých rolí a jsou jen velcí herci?

Na to jsem chtěl navázat. Až tady v Hradišti jsem si naplno uvědomil, že je to pravda. Protože to ustrnutí, o kterém jsem mluvil, je ustrnutí vnitřní. Že herec nemá potřebu nebo sílu vybičovávat se znovu a znovu k výkonům. Když se tady u nás uváděla inscenace hry Šest postav hledá autora, tak jsem se jako divák, který v ní nehrál, přistihl, že se často dívám na kolegu Jirku Hejcmana, jenž měl v celé hře jen pár vět. Ale dokázal na sebe strhnout pozornost jen tím, že mlčel.

Ve Slováckém divadle ale neznáte pocit, že byste hrál stále jen malé, nebo naopak velké role...

To máte pravdu, tady se to snad docela spravedlivě střídá. Je to dobře pro herce, ale také pro diváky. Co by si mysleli, kdyby pořád dokola viděli jen dva herce střídající se v hlavních rolích? Samozřejmě, že ta rotace nejde stihnout během jednoho roku, když máme v souboru přes dvacet herců a uvedeme osm novinek včetně pohádky, ale v průběhu přibližně dvou let si zahraje hezkou roli každý.

Předpokládám, že důležitá je i osobnost režiséra.

To jednoznačně. Může se stát, že hrajete hlavní roli a s režisérem si nerozumíte, tak to je pak spíše trápení pro obě strany. Jindy naopak dostanete malou roli, ale ta práce na ní je pro vás zážitek, na který nezapomenete.

Stalo se vám něco takového?

Že bych zažil práci, která by mě nebavila kvůli osobnosti režiséra, to si nepamatuju nebo jsem to chtěl zapomenout. Ale přesně asi vybavuji, když mě režisér Pitínský obsadil do docela malé role, když u nás ve Slováckém divadle režíroval Bratry Karamazovy. Byla radost sledovat, jak je pro něj každá postava důležitá, jak jí věnuje obrovskou péči a tím pádem i herec měl pocit, že je na jevišti nepostradatelný a nepropadl pocitu, že je jen jedním do počtu. Teď u nás pan Pitínský bude režírovat Cikány od Karla Hynka Máchy a ačkoliv v nich hrát nebudu, moc se těším.

Teď je pro vás důležitá jistě jiná role, pod vedením režiséra Stránského hrajete starostu Dubského v Našich furiantech. Těšíváte se na premiéry nebo se jich naopak bojíte?

Jak kdy. Byly inscenace, kterých jsem se moc bál. Když jsme třeba dělali hru Modrá, modrá, modrá, tak jsem měl velký strach. Bylo to ale tím, že jsem dostal tak velkou roli po dlouhé době a dostavil se pocit, o kterém jsem už mluvil. Nevěděl jsem, jestli všechno zvládnu tak, jak jsem si představoval. Jestli mám v sobě ten motor nastartovaný.

Jak je tomu tentokrát?

Dnes se těším. Ještě minulý týden jsem byl nervózní, protože jsem si nebyl jistý závěrem hry.

Co vás trápilo? Dovolíte nám nahlédnout do vaší herecké kuchyně?

Pořád mi v tom závěru něco chybělo. Přišla páteční zkouška, měli jsme na sobě poprvé kostýmy, hrála poprvé živá muzika a všechny to samozřejmě znervózňovalo, protože měli pocit, že je to jinak, než jsme měli nazkoušeno. A ve chvíli, kdy nervozita dosahovala vrcholu a už už to vypadalo, že ten papiňák ve mně vybuchne, se ta naštvanost promítla do mé postavy a já jsem tu situaci konečně pochopil.

To někdy herci stačí tak málo?

Jistě, chodíte okolo a nevíte, kde je ten zakopaný pes, jak je možné, že to pořád nefunguje. A potom se přihodí na první pohled úplná banalita a ta vám to všechno změní a vyřeší. Ale to jistě znáte i v obyčejném životě.

Naši furianti jsou snad tou nejprověřenější českou divadelní klasikou na jevištích. Jaký k ní máte vztah?

Na divadle mám rád změnu. Znamená to, že je dobré, aby se střídala nová hra s muzikálem, aby na repertoáru divadla nechyběly odvážné projekty a samozřejmě své místo má i světová a česká klasika. A protože jsme u nás v divadle naposledy hráli Maryšu, která se dočkala téměř padesáti repríz, je dobře, že se klasika vrací. A že to jsou právě Naši furianti, to mě těší dvojnásobně.

Proč?

Protože je to hra o nás. O našich slabostech, o naší povaze. Jak říká kolega Kamil Pulec - když se kolem sebe podíváte, pořád se o něco handrkujeme, jsme s něčím nespokojení, dokazujeme si naši převahu na malichernostech. O tom Naši furianti jsou a je dobré připomínat, že dokud takoví budeme i my, hra z jeviště hned tak nezmizí.

Odnášíte si z Našich furiantů, tedy z toho, o čem mluvíte, i něco pro sebe?

Vždycky přemýšlím o tom, proč ta a ta role ke mně přišla, co si z ní mám vzít. Teď jsem možná pochopil jednu věc - zjistil jsem, že nezměním svět, ale můžu změnit sám sebe. A divadlo mi k tomu pomáhá.

Pavel Majkus

Narodil se 18. 12. 1958 v Hranicích, studoval Lidovou konzervatoř v Ostravě, v roce 1985 absolvoval na brněnské JAMU. V době mezi studiem působil ve Slováckém divadle, kam se po angažmá v Městském divadle Zlín v roce 2002 vrátil. Diváci jej znají například z jedné z hlavních rolí v muzikálu Donaha!, hraje též v neméně úspěšném muzikálu Adéla ještě nevečeřela a v mnoha dalších inscenacích. Od soboty 20. června vytvoří jednu z hlavních rolí v Našich furiantech, které režíruje Igor Stránský.