Zařadit na repertoár divadla současnou dramatickou novinku vyžaduje velké vnitřní přesvědčení a notnou dávku odvahy, neboť původní nekomerční hra je něco jako rovnice o více neznámých, kdy předem se ví pouze jedno: do hlediště zasedne vstřícné a inteligentní publikum, které bude ochotno nechat se nejspíš vykolejit ze stereotypů a rozhodit ze svých dosavadních jistot a domnělých pravd. Diváci, kteří se chtějí jenom bavit a touží zapomenout na své starosti (tedy na sebe sama), ti vůbec nepřijdou. Chudoba cti netratí, ale sázejte na to v dnešních časech vlády hokynářů.

Tvůrci ve Slováckém divadle kráčejí cestou hledání i zpochybňování stereotypů již po několik sezón a řadou inscenací ukázali, že umění má lidskou duši probouzet, nikoli uspávat a utěšovat, má působit na její citlivost a vnímavost, ostřit kritéria a pomáhat v poznání. Dramaturgie a umělecké vedení divadla na tomto procesu pracují systematicky, vždyť tato sezóna přináší u nich již druhou světovou premiéru. Uvedení hry Lenky Lagronové Křídlo je dosavadním vrcholem tohoto směřování a důkazem, že každé hledání je dříve či později završeno nálezem, který je přínosný pro všechny, pro tvůrce i diváky, jimž – každému jinak – nové texty přinášejí nové možnosti dosavadního bytí, nahlédnutí za hranice vlastní zkušenosti.

Životy skryté ve sklepě
Dramata Lenky Lagronové bývají vsazena do privátního světa nejtěsnějších mezilidských vztahů, nejčastěji tematizují soužití dospívajících dětí s jejich rodiči, zejména s dominantní matkou. Postavy tápou v chaosu vlastní emotivity, prodírají se vzpomínkami, jsou drásány úzkostí z poznaného. Dialogy mezi nimi jsou nahuštěny skrytými hrozbami a temnými vášněmi, latentními nevyřčenými obviněními i nevybitou zlostí. V komorních psychologických dramatech Lenky Lagronové, textech výrazně lyrizovaných a symbolistních, je ovšem také vždy přítomné vědomí smyslu života a vyšší moci nad ním.

Také děj její nejnovější hry je typicky vyhrocen v jediné situaci. Do rozpadajícího se mlýna v jakémsi vzdáleném Nouzově, zděděného po rodičích, se po letech vrací pětačtyřicetiletá spisovatelka Kája, která živoří – částečně dobrovolně, dílem z nezbytí – na okraji lidské společnosti, bez prostředků a bez perspektivy. Vyhořelá, unavená, duše bolavá. Při stěhování jí pomáhá František; těžko říci, co mezi nimi je, či spíše bylo. A zatímco on bloumá po mlýně a tu a tam se vrací se svými objevy, jí se vybavují dávno odehraná dějství z jejího života, prodírá se vlastní osobností, poodhaluje traumata, touhy i rány, marně křísí pohaslé naděje. To se stupňuje v okamžiku, kdy do mlýna přichází Vlčice, její dávná kamarádka z dětství, tolik podobná své přítelkyni a přece jiná. Dialogy odhalují minulost, v té však obě ztraceně tápou. Teprve když František ve snaze svou energií aktivně zabydlet svět posune koncertní křídlo, které příliš zaplňuje prostor k obývání, odhalí v jediném okamžiku minulost domu: podlaha se otevře a všichni tři spadnou do podzemí, v němž matka hlavní hrdinky prožila svůj druhý, přede všemi skrytý život, vymalovala na stěny autobiografické výjevy a otiskla se tak do celého prostoru. Trojice protagonistů ji následuje a svou náhle zesílenou potřebou cítit vzájemnou blízkost, otisknout mimo sebe své já, nalézají vzájemnost.

Na scéně (David Bazika) vidíme podkrovní interiér. Šikmá střecha vykrajuje zadní horizont jeviště, pozornost poutá koncertní klavír a dřevěný stůl s lavicí. Z půdy, kterou tušíme v provazišti nad hlavami herců, slyšíme tu a tam Františka, hledajícího, co by se mohlo hodit pro život. V okamžiku, kdy se hrdinové propadnou do sklepa, změní se zadní prospekt a vyjede plátno s naivními kresbami – vše se děje náznakově, nikoli popisně. Radovan Lipus, již podruhé ve Slováckém divadle hostující, režijně slouží textu s citem a porozuměním. Nečaruje, jak je dnes běžné, nenechal se pomýlit lákavou možností opulentního asociování na úkor smyslu hry. Vše naopak postavil na herectví a významu textu. Kája Ireny Vackové, energické plnoštíhlé brunety, je postavou, která v sobě dusí mnoho rozporů, vášní a zhrzených tužeb. Vyhoření je znát už z jejího pohledu a povadlých rysů obličeje. I v jejím držení je cítit tíha.

Ovšem Irena Vacková je divadelní heroina, je skvělá v okamžicích emočního vypětí, když zlomeným zdrsnělým hlasem hovoří ke svému alter egu, vyjevuje svou minulost anebo se obrací k mrtvým. Její postava v té chvíli zaplní celé jeviště. Živý, civilní, „autentický“ dialog jí zatím trochu vázl v dikci, hlasové intonaci i v nepřesně vyslovovaných interpunkcích a tedy významech vět. Svým hereckým projevem přesněji a proto přirozeněji, v souladu s postavou, působí František Zdeňka Trčálka a Vlčice Alžběty Kynclové. Nemají tolik prostoru, přesto jsou jejich postavy plné, plastické a živoucí. A je také patrné, že herecký potenciál Alžběty Kynclové, která se častěji pohybuje spíš v komické poloze, unese i psychologicky plnokrevný charakter.

Až na zhruba desetiminutovou prostřední část inscenace, kdy pozornost poněkud opadá pod tíhou pouhého proudu slov bez čitelného jednání, Lipusova inscenace kvapí vpřed v živém rytmu a závěrečná sklepní scéna je emocionálně i filosoficky silnou dramatickou pointou, která málokoho nechá chladným.

Libor Vodička

Autor je teatrolog.

Lenka Lagronová: Křídlo. Režie Radovan Lipus, scéna David Bazika, kostýmy Marie Jirásková, hudba Pavel Helebrand, dramaturgie Hana Hložková. Hrají Irena Vacková, Alžběta Kynclová, Zdeněk Trčálek. Premiéra 21. března 2009 ve Slováckém divadle Uherské Hradiště.