Premiéra hry Úča musí pryč! už dnes! Jak herci vzpomínají na své učitele?

Právě dnes uvede Slovácké divadlo poprvé novinku Úča musí pryč! Hru, kterou divadelníci odehrají přímo ve školní třídě Základní školy UNESCO, nastudoval se souborem ředitel Slováckého divadla Michal Zetel. Protagonistů nové komedie německého autora Lutze Hübnera jsme se zeptali, jak vzpomínají na své učitele.

Josef Kubáník: Vzpomínám na první paní učitelku Čechmánkovou, kterou dodnes potkávám na kole, a žasnu, že vypadá pořád stejně, i když mě učila před pětatřiceti lety, a to tenkrát odcházela do důchodu, což nějak nechápu. Vzpomínám i na dalšího třídního, kterým byl Petr Švrček. Ten, když jsem v osmé třídě do nějakého dotazníku napsal, že chci jít studovat konzervatoř, to špatně přečetl a před celou třídou zvolal: „Vidíš, žádný herec, konzervárny jsou dobrý nápad!" A vzpomínám i na profesora Radila z gymnázia, který mi jednou v hodině fyziky řekl: "Kubáník je umělec." Já jsem se dmul pýchou, že zřejmě na nějaké školní akademii rozpoznal můj talent, ale on pak dodal: "Kubáník je umělec, v písemné práci mu vyšlo, že rychlost světla je stejná jako rychlost vlaku, a to je teda umění!"

Jitka Hlaváčová: Měla jsem všechny učitele skvělé, ale paní učitelku Jančaříkovou jsem zbožňovala! Měla mě od první do čtvrté třídy.

Petr Čagánek: V první třídě jsme měli velmi přísnou paní učitelku, která ve mně nevyvolala lásku nebo náklonnost ke škole jako takové. To je pak těžký start. Ale hned v druhé se to změnilo – učila nás paní učitelka Dvořáková a tu jsem miloval. V páté třídě jsem zase měl moc rád učitelku hudební výchovy. Ono se to vůbec spojovalo s oblíbenými či neoblíbenými předměty. Na učitelku technických prací jsem kdysi "nešťastnou náhodou" vylil celou plechovku oleje...

Pavlína Hejcmanová: Ve špatném na nikoho, v dobrém hned na několik učitelů. Na gymnáziu jsme měli skvělou učitelku češtiny. Byla (a věřím, že pořád je) krásná, lidská a spravedlivá. Doteď ji vnímám jako skvělou osobnost, které si vážím a s níž bych si zároveň chtěla vypít láhev vína. Ze základní školy jich je víc. Jeden učitel po nás třeba házel křídu nebo klíče, jedna učitelka nám při zkoušení sama napovídala a další jinak dost drsný učitel si mě oblíbil tak, že to v jednu dobu moje spolužáky dost dráždilo. A z vysoké za všechny zmíním jednu – skvělou Sylvu Talpovou. Troufám si říct, že je mým přítelem, jehož si velmi vážím.

Tereza Novotná: Ve vzpomínkách jich mám spoustu, ale všechny zastíní paní učitelka ze školky, již jsem milovala a která jako velice mladá zemřela. Takže když se vysloví "paní učitelka", vybaví se mi ona a pak teprve všechny ostatní. Školku se školou jsem měla hned vedle sebe, takže to mám celé v jednom vzpomínkovém pytli a nijak zvlášť v tom nedělám rozdíl.

Irena Vacková: Vzpomínám na svou učitelku a posléze profesorku matematiky, jak mě ty ženy ladně a laskavě provedly územím, které pro mě bylo, je a bude minovým polem. Dodnes jsem jim za to neskonale vděčná!

Michal Zetel: Vzpomínám na spoustu učitelů v dobrém, dělali svou práci skvěle a byli to fajn lidi. A na ty špatné vzpomínám vlastně taky v dobrém. Byli živoucí výstrahou toho, jak nikdy nechci dopadnout. Oni opovrhovali námi, my jimi​. To není dobrý partnerský vztah lidí, kteří se několikrát týdně potkávají.

​Myslím si, že škola by měla dětem dát především pocit sounáležitosti s komunitou s republikou a pocit vlastní důležitosti a potřebnosti. Pamatuji si, jak bývalo zvykem dělit děti na špatné a dobré a to jen podle školních výsledků. Ale schopnost učit se, respektive opakovat naučené, nic neříká o tom, jaký jste člověk a jaká je vaše cena. A také by měla děti naučit, že smyslem vzdělání je vzdělání, nikoli vaše cena na trhu práce. Jestli to dělá, netuším, mám ještě malé děti​ a rodiče už jsou v důchodu​.

Markéta Špetíková