Režisérka: měla jsem velké štěstí na Carmen

Tragická láska krásné cikánky Carmen a vojáka Josého – to je velké lákadlo Slováckého divadla, které je vynikajícími muzikálovými zpracováními slavných příběhů proslulé. Zítra se nový muzikál Carmen poprvé představí divákům. Za jeho realizací stojí zkušená režisérka Hana Mikolášková. „Je zde hudba, která přirozeně lidi dojímá, tanec, k jehož pochopení není třeba slov, a především – na každém smutném osudu najdete i něco pozitivního či dokonce humorného,“ říká režisérka v následujícím rozhovoru.
Rozhovor uveřejnil Slovácký deník
Kdo přišel s nápadem uvést ve Slováckém divadle muzikálovou Carmen? S tím nápadem jsem přišla já a důvodů to mělo několik. Zaprvé jsem si velmi přála nastudovat nějaký muzikál se souborem SD. Zadruhé jsem pracovala s Ondrou Brouskem jako režisérka s hercem a chtěla jsem se s ním setkat u nějakého projektu i jako se skladatelem. A za třetí mě vždycky velmi mrzí, že díla ušitá na míru konkrétnímu souboru zpravidla zmizí z divadelního světa v den své derniéry na mateřské scéně. Nejinak tomu bylo i s Carmen, která vznikla pro soubor Divadla Na Fidlovačce, kde jsem ji měla možnost vidět. Myslím si, že na téma Carmen je možné pohlížet z mnoha úhlů, a proto mě lákala výzva přešít originální verzi na míru souboru Slováckého divadla, a tím jí dát možnost znovu ožít na jevištích. Proč jste vsadila na Carmen s hudbou Ondřeje Brouska a textem Pavla Cmírala? Především proto, že si velmi vážím toho, s jakou odvahou se pustili do zpracování látky, která už svou hudební i básnickou podobu má, když navíc ta hudební verze je notoricky známá. Ne vždycky tyto pokusy pohlédnout na ikony literárního a hudebního světa z jiného úhlu končí dobře. Jsem přesvědčená, že autorské zpracování Carmen pány Brouskem a Cmíralem je nejen nové či odvážné, ale že opravdu obohacuje již existující představu o Carmen. Jejich síla spočívá v baladičnosti, v poetičnosti, v umění zastavit okamžik či propojit realitu se snem, což dodává vášnivému a pudovému tématu místy až surreálnou symboliku. Člověk se tak stává svědkem nejen souboje citu a rozumu, vášně a řádu, ale je z víru zemitých událostí vytržen do jakýchsi zastavení, v nichž vnímá blízkost Boží a zároveň blízkost smrti. Se souborem Slováckého divadla jste nastudovala pohádku, je práce na muzikálu v něčem zásadně jiná? Například v přístupu k hercům? V přístupu k hercům se z mé strany nic nemění, ať už zkouším tragédii nebo komedii. Pro mě, jako pro režiséra, je vždy důležitá příprava na zkoušku, výklad koncepce, rozbor situací či pohybová charakteristika postav pohádkových i muzikálových a stejný je tím pádem i čas, který tomu věnuji. Jediný rozdíl spočívá v počtu lidí, se kterými pracujete, protože intimní hru pro tři zkoušíte s jinou koncentrací a ponorem než titul s celým souborem. Práce na muzikálu je specifická v tom, že musíte věnovat větší pozornost a čas technickému nastudování choreografií, korepetování, zvukové a světelné stránce inscenace. Ale vždycky je pro mě nejdůležitější to, aby herec věděl „proč“ to dělá a cítil jistou svobodu v tom „jak“ to dělá. Čím může Carmen oslovit dnešní diváky? Carmen je nadčasový příběh, protože je jako většina velkých her o osudové lásce, které někdo nebo něco brání. Teoreticky by to na divadle stále mělo stačit. Jenže kupodivu místo toho hledáme něco nového, netradičního, aktuálního. Nejsem úplně příznivcem toho, když se dané sociální nebo politické reálie hry přenáší do současnosti a tím je výklad hry aktualizován. Přesto souhlasím, že je třeba najít způsob, jak dnešního diváka zaujmout, protože v záplavě filmů, seriálů, zábavných show, mega koncertů a dalších podívaných už samotný příběh (potažmo velké téma) nestačí. Tím „moderním“ prvkem je ale v mém vnímání dynamičnost vyprávění, dějová zkratka, prudké zvraty, rychlost střihu, mnohovrstevnatý obraz, humor i když někdy pouze černý či ironizující odstup, který podtrhuje osobní tragédii. Jedním slovem – akční nikoli aktualizovaný příběh. A to je také rozměr, který by mohl zaujmout i mladé diváky. Nemyslíte, že publikum od muzikálu očekává spíše odpočinek a oddych? Carmen je přitom tragickým příběhem. Kdyby diváci od muzikálu očekávali pouze oddech, pak by zcela jistě nevznikly tak světově proslulé muzikály jako např. Šumař na střeše, Jesus Christ Superstar, Kabaret či Bídníci. Jde o to, že muzikálová forma činí jaksi srozumitelnějšími i tyto tragické a neveselé příběhy. Je zde hudba, která přirozeně lidi dojímá, tanec, k jehož pochopení není třeba slov, a především – na každém smutném osudu najdete i něco pozitivního či dokonce humorného. Kdybyste byla divákem, co by vás lákalo přijít do divadla na Carmen? Na prvním místě asi plakát (smích), který se, myslím, Evě Jiřikovské a Honzovi Karáskovi velmi vydařil. Určitě by mě lákalo vidět obsazení Carmen a Josého. V případě naší Carmen si myslím, že vedle již propagované hudby Ondry Brouska a písňových textů Pavla Cmírala, se diváci mohou těšit na velmi originální choreografie Davida Strnada či videoartové projekce Jakuba Jelena. A v neposlední řadě je tu scéna Evy Jiřikovské a kostýmy Zuzky Přidalové, které se také jen tak nevidí. A přestože diváci místní soubor jistě dobře znají, tak si myslím, že i herci je mají stále čím překvapit. Podle čeho jste obsazovala hlavní role? Co je pro vás při obsazování nejdůležitější? Hlavní role muzikálu musíte samozřejmě obsazovat podle hlasového rozsahu a pěveckých schopností herců. Ale pro mě je důležitější, zda splňují herci i moje požadavky na typové a charakterové aspekty role. Proto někdy riskuji, že pěvecké ztvárnění bude na hraně možností interpreta. V případě Carmen jsem měla velké štěstí, že Slovácké divadlo má herečku s takovými možnostmi a talentem, jako má Pavlína Vašková. Myslím, že v jejím pojetí bude Carmen ženou ryze současnou, která zároveň budí soucit svou snahou vyrovnat se mužům, zároveň touží po něčem tak prostém, jako je láska něžného a pozorného muže. A José Jana Horáka? Tady je více možností výkladu. Je to naprostá rarita mezi muži všech dob – je naivní, odvážný, upřímný, spontánní i rozvážný, něžný, pozorný, schopný řídit se pouze svými pevnými zásadami a svým velkým srdcem, zároveň je mužem tak citlivým, že vidí pod povrch lidí složitých a nebezpečných, jako je Carmen. Tragédie rozpadu této osobnosti je podle mě to nejpolitováníhodnější na celém příběhu. Je to trošku mimozemšťan – v podstatě „Malý princ“. A když narazíte na Malého prince, který měří dva metry, tak jste svou raritu objevili. Proto hraje mého Josého Honza Horák.