Oxana Smilková: Čechov je jako hořká čokoláda

Oxana Smilková je významná ruská režisérka, herečka a výtvarnice původem z Kyjeva. Působila v moskevském MCHATu, Divadle komedie, byla uměleckou šéfkou Hudebně dramatického divadla, Divadla mimiky a pohybu a ředitelkou Centra vizuálního a dramatického umění. Režírovala především v Moskvě a Kyjevě, byla úspěšná i v Londýně. V roce 1994 se provdala do České republiky a od roku 1996 definitivně nejen režíruje, ale i žije v ČR. Od roku 2002 působí také jako pedagožka na brněnské Janáčkově akademii múzických umění, kde vede ateliér činoherního herectví. S manželem bydlí v Olomouci, ale své umělecké aktivity spojuje s různými českými divadly. Za své inscenace získala opakovaně Cenu Alfréda Radoka, účastní se mnoha zahraničních festivalů, jako pedagožka vede rovněž herecké workshopy v zahraničí. Svá výtvarná díla vystavovala po celé Evropě a jsou zastoupena i v zaoceánských sbírkách. Ve Slováckém divadle režíruje čerstvou novinku Višňový sad klasika ruské a světové literatury a dramatiky A. P. Čechova. Přečtěte si rozhovor, který s ní vedla dramaturgyně Iva Šulajová...

Sešly jsme se v horkém pozdním odpoledni na konci června v restauraci Rotter, kam režisérka Oxana Smilková, jak postupně vyplynulo, chodí pravidelně, když už má po zkoušce, po natáčení ruchů a hudebních motivů do inscenace, dohledu nad šitím kostýmů v krejčovně, dohledu nad výrobou scény, výběrem rekvizit apod. Oxana Smilková zvládá totiž neuvěřitelné penzum práce v rovněž neuvěřitelném čase. A potom v restauraci, u skromné misky restované zeleniny (prvního svého jídla za den) znovu promýšlí Čechovovy dramatické obrazy. Metoda toho promýšlení mě zaujala... a byť jsem měla připravené otázky, vznikl spíš rozhovor po čechovovsku: jako ze života...

S literární předlohou pracuji nejraději v restauraci. To je úplně jiný pohled na text než například v uzavřené pracovně. Když čekám na objednané kafe, jsem v situaci napjatého očekávání, a tehdy můžu ještě lépe a hlouběji probrat situace hry. Sleduji, jak různí lidé přicházejí, objednávají si nejrůznější věci a najednou se mi nabízejí nové situace, skrz které lze text číst. Přichází např. nějaká Raněvská a nějaký Lopachin a střetávají se spolu... (jednou přišel jeden německý pár – a měli mezi sebou maličký konflikt, kvůli kterému se potom zase usmiřovali) – je to jako u Čechova, on také vychází z reálného života. A život se prakticky nikdy nezastavuje, a tak ani žádnou hru, nejenom Čechovovu, nelze inscenovat dobově. Proto opravdu dobrá hra existuje mimo dobu. Jde vždy jen o to najít ten správný klíč k propojení témat (zájmů lidí, charakterů, situací) s dnešní dobou a najít ten správný emocionální řez. Říkám tomu "harakiri" – je to bolestný řez, ve kterém umělec vůbec vnímá situaci kolem sebe. Skrze soucit se vším živým – podle mě...

Kolikrát jste se už na jevišti setkala s Čechovem?
Nevím, kolikrát už jsem inscenovala Čechova, nepočítala jsem to, ale poprvé, což je legrační, jsem Čechova režírovala v Londýně – Strýčka Váňu. Obsazení hry bylo tehdy starší než Čechov předepisuje, a tak vzniklo téma Noemovy lodi – obraz odplouvající inteligence, která se už nikdy nevrátí. Byla to taková ostrá komedie, diváci se nekonečně smáli a o přestávce se rozdávala jablka ze sadu strýčka Váni. Ale na konci pršelo nad celým hledištěm a na jevišti také přibývala voda, tak jako kolem archy. A tehdy diváci pomáhali zadržovat vodu kolem arény jeviště. Na arše však nakonec zůstal jen osamocený strýček Váňa – stařec neschopný už rozmnožit svůj rod. Odcházel poslední z mohykánů. Od té doby už bude všechno jinak (jiný život, jiní živočichové). Nebylo žádné "očištění", žádná katarze, jen potopa – živel, který všechny pohltí.

V kterém to bylo roce?
1994.

Přijde mi to ještě apokalyptičtější než v naší inscenaci, kde rozvíjíme téma záchrany planety a člověka jako ohroženého druhu.
Myslím, že to ohrožení planety každý cítí v okamžicích, kdy vznikají nějaká politická kataklyzmata – napětí mezi národnostmi, války – tady to byla tuším válka v Afganistánu. V roce 1994 se také dostala celá Skandinávie na první místo v počtu sebevražd; vzrůstalo užívání drog. Končila jakási doba nadějí a přišlo zemětřesení v lidské duši. A přesně o tom jsou Čechovovy hry – soucit (ruský termín "sočustvije" nemá asi přesnější ekvivalent, pozn. red.) nevzniká z prázdného prostoru, ale přes vlastní tragédii, vlastní bolest. Když sám projdeš okamžikem mezi životem a smrtí, nutně u tebe musí vzniknout soucit s utrpením druhého člověka.

Takže každý umělec musí mít velmi těžký život...?
Měl by, měl by. Ale schopnost soucítění je dána už výchovou rodičů, kteří milují své dítě, ale nedovolují mu všechno. Nevodí ho za ručičku, ale staví před něj různé provokativní věci, které dítě řeší. Hraje si, a přitom ví, že rodiče o něj mají zájem a vždy na něj mají čas. "Sočustvije" vzniká tedy také přes radost a hru. Když rodiče nemají čas, je to pro dítě velmi těžká situace. Samo ji nemůže zvládnout, a tak se obrací k počítači, televizi, kamkoliv jinam... Nepotřebuje ani tak vysvětlování věcí, ale potřebuje průvodce, který s ním jde životem.

Jak to asi bylo s postavami Višňového sadu? Dostalo se tohoto například Raněvské?
Možná ano, ona má soucit se světem. Ale Aňa například to už určitě neměla. Prošla ve svých jedenácti letech několika tragédiemi: byla to smrt sedmiletého bratra, maličkého roztomilého chlapce (jak Jitka Josková krásně a něžně říká - Grišulji), a navíc umřel otec – to je strašné. Dosud bylo všechno s rodiči v pořádku, byli dva, a teď jeden umřel, to je pro dítě nesnesitelná bolest.

(Paní režisérce přinesli objednané jídlo.) Dobrou chuť přeji...
Děkuji. To je moje jediné jídlo za den. Jsem jako králík – jím mrkev, brokolici...

Vy přes den opravdu vůbec nejíte?
Nemám čas. Ale když večer přijdu domů (a nejím v restauraci), otevřu ledničku, a pokud tam něco je, sním absolutně všechno. Někdy také mívám suché kousky celozrnného chleba nebo něco takového .... a s tím už můžu přežít. Mám taky ráda hořkou čokoládu, tu mám u sebe vždycky. A když je nejhůř, po hořké čokoládě je všechno zase v pořádku. A to je taky zajímavé – i hořká čokoláda patří k Čechovovi – to nahořklé, ale velmi jemné, příjemné, radostné vnímání světa.

Inscenovala jste někdy Čechova "na domácí půdě"?
V ruském prostředí jsem Čechova nikdy nedělala. Jen ten anglický Strýček Váňa byl pohostinsky v Rusku. První Višňový sad jsem režírovala v Čechách – v maličkém divadle, v ostravské Aréně (1996, Komorní scéna Aréna, pozn. red.). Elevace, na níž seděli diváci, byla višňovým sadem a jeviště byl dětský pokoj Raněvské, který byl od sadu oddělen prázdnými okenními rámy. Byla to okna do višňového sadu plného atmosféry generací, jež odcházejí a jsou všechny ve višňovém sadu stále přítomny. A všude v hledišti bylo plno listí.

Jaké bylo tehdy hlavní téma? Asi jiné než dnes...
Ano, jiné. Byla to tragikomedie. Večírek Raněvské, který probíhá v době dražby Višňového sadu, jsem udělala jako karneval. Teď ho vidím v úrovni tance smrti – agónie. Maškaráda už není možná. Jelikožspolečnost teď prožívá změť tolika masek a falešných tváří, není možné zobrazit ji jako karneval. Ale tenkrát to nebyl karneval z Kolumbie. Tančili v něm všichni diváci Arény, kolem sedmdesáti lidí. Kdokoliv se mohl v kterýkoliv okamžik zapojit a přes tanec se řešily zásadní otázky... To ale byla záležitost konkrétního prostoru. To by například ve vašem divadle nebylo možné. Prakticky vždycky připravuji úplně novou úpravu textu a pojmenovávám jiné hlavní téma.

Dnes tedy tematizujete člověka jako ohrožený druh a s tím spojenou potřebu záchrany planety – vidíte současnost skutečně až tak apokalypticky?
Co má přijít, to přijde. Člověk by ale nikdy neměl ztratit naději. I kdyby jeho kořeny byly vyvráceny a nastal konec světa, stejně si myslím, že všechno neskončí s koncem naší planety. Energie lidí, co odešli, je ve vesmíru, a proto nemám strach. Spíš chovám velkou naději. Mám například spoustu duchovně blízkých lidí, kteří odešli z tohoto světa, a jsou chvíle, je to třeba jen okamžik, nějaký strom, krajina, a mám pocit, že cítím jejich energii. Energie je věčná.

Jak moc odlišné je vnímání Čechovova díla pro českou a pro ruskou společnost?
Můžu to posoudit jen z pohledu pozorovatele. Líbí se mi, že se Češi k Čechovovi hodně obrací. Obecně mám ale pocit, když vidím Čechova v českém divadle, že Češi jsou takoví surrealisté, jsou vynalézaví, baví je groteska, kabaret, komedie. Život je krutý, a oni se chtějí bavit, a proto se přiklánějí k Čechovovi. Ale v Rusku není Čechov spojen jen s groteskou nebo tragédií, ale s duchem. Jde o osobní rozměr člověka, a to je vždycky otázka inteligence, lidského intelektu. Pro Rusy podává Čechov skrze různé charaktery řez společností; jako kdybychom si představili třeba řez zeměkoulí od povrchu až k jádru.

Každý Čechovův text tak dává nekonečně mnoho možností, jak ho využít...
Ano, nekonečně mnoho možností, a proto je tak těžké vybrat. Měla jsem několik variant celkové interpretace, několik variant vztahů, několik variant závěru inscenace... je to strašné. Do poslední chvíle nechávám otevřenou definitivní variantu, abych umožnila hercům improvizovat a znázorňovat situaci "tady a teď", ve skutečnosti, ne jen tak, jak si ji představují. Je třeba ještě očistit situace metaforickým působením, aby opravdu vznikla čechovovská poezie tragikomického vyznění – to ale není to nejdůležitější v tvorbě Čechova. Nejdůležitější je reálný Čechov – Čechov, který obsahuje všechny okamžiky života.

Už přes deset let se intenzivně věnujete výuce herectví na JAMU. Co vám to přináší, posunulo vás to někam?
Posunulo mě to určitě, protože, když člověk jedná s mladými lidmi, vždycky ho to posunuje. Oni pracují s čistou, otevřenou energií, která má zájem o život, o změnu na této planetě. Do ročníku si beru lidi, kteří na to mají a přemýšlejí o tom. Pro mě je základem herecké profese duchovní smysl a složitá výchova herce spočívá v soucitu se světem. To je základ. A talent; bio talent řekla bych: to je umění jednat, způsob reakcí na svět – tedy jakýsi talent k hraní. Ale skutečně nejdůležitější k tomu, aby herec sám v sobě vychoval hereckou osobnost, která vnímá situace nejenom tak, jak mu diktuje režisér, je soucit. Divák v hledišti potřebuje "dotyk" – ale ne předstíraný, imaginární, nýbrž opravdový. Proto mě velmi baví pracovat s mladou generací a moci být v procesu ovlivňování a výchovy. Ten proces beru jako společné ovlivňování. V žádném případě si nemyslím, že pedagog má učit. Je to vzájemná cesta člověka, který zná určité tajemství, chce ho předat a dělá to přes svůj dotyk světa, předává to přes emocionální řez. To není mechanické předávání – "vezměte si ode mne, co vám tady nabízím". Je to velmi silný energetický emocionální duchovní zásah studenta a pedagoga navzájem. Jedině tehdy to má smysl. To mě zajímá a baví. A také vidím, že už jsou v divadle diváci (vždycky takoví byli, ale teď přibývá mladých lidí), kteří potřebují nejen se pobavit, ale i něco jiného. Možná ani ještě sami nevědí co, ale potřebují prostě emocionální kontakt k tomu, aby mohli najít svůj postoj ke všem změnám, které člověk cítí. A to je víc než informace. Na internetu se dozvíme všechno, ale dotyk je možný jenom skrze cestu od jednoho člověka k druhému.

Děkuji za čechovovský rozhovor, jehož celou šíři se sem pochopitelně nepodařilo zaznamenat. Přeji paní režisérce ještě jednou "dobrou chuť" a celému týmu Višňového sadu 8. září "Zlomte vaz!". Iva Šulajová