Rozhovor s Pavlem Hromádkou

Jak se těšíš na Buchlovské divadelní léto, na tu zvláštní tajemnou atmosféru, která tam vždycky panuje? Letos budu mít svou "buchlovskou premiéru". Ještě jsem totiž na Buchlově nehrál. Jsem zvědavý a těším se. Venku hraji rád. Co nejblíž k divákům, abychom na sebe vzájemně viděli a vůbec mi nevadí, když se někdy divák do hry zapojí. To se ale na Buchlově asi nestane... Hrával jsem na ulicích a náměstích, a tam se to občas stávalo. Diváci tě uvidí ve všech inscenacích. Rychlé šípy hraješ stejně jako ostatní téměř po sté. Máš už za sebou nějakou takovou zkušenost, jako jsou hvězdné Rychlé šípy? Myslím, že co se počtu odehraných repríz týká, jsou i pro mě Rychlé šípy mimořádné. Tolikrát jsem žádné jiné představení ještě nehrál. A překvapuje mě, že se u toho nenudím, nemyslím si, že bych hrál už jen ze zvyku, ze setrvačnosti. Asi i pro ten blízký kontakt s diváky. Ti jsou pokaždé jiní, proto i každé představení je jiné, pokaždé znovu musíme hledat, jak na ně, protože když se nesmějí, nereagují, je to trápení pro ně i pro nás. Ale to se naštěstí nestává. Nakonec se vždycky spolu (herci s diváky) někde "potkáme" a společně bavíme. Čím to podle tebe je, že je o představení pořád takový zájem? Řekl bych, že ze začátku chtěli lidé vidět, co to Robert Bellan vymyslel. Pak v pravou chvíli přišel úspěch na festivalu v Praze "Dítě v Dlouhé", pak v Pardubicích na Festivalu smíchu a na základě těch úspěchů možnost pro Roberta režírovat v Praze a o tom všem se psalo, mluvilo, přicházelo to postupně - "v pravý čas", lidé se tak dozvídali stále nové zajímavosti - o představení, hercích, režisérovi - a jejich zvědavost rostla. Taky je to rodinný titul, a těch je, myslím, pomálu, tedy takových, aby se bavily všechny věkové kategorie. Je to všeobecně uznávané téma, se kterým se setkali ve svých životech lidé narodivší se v různých dobách... Ale na začátku všeho je způsob zpracování, uchopení toho tématu. Je mnoho komedií, při kterých se diváci mnohdy i baví, ale míra vkusu je diskutabilní. Pak jsou komedie, při kterých se baví herci, sem tam nějací intelektuálové, ale tak trochu "na vlastním písečku". Udělat komedii chytrou, nepodbízivou, lidsky hřejivou, srozumitelnou a hravou, to je malý zázrak. Robertovi se to povedlo. Taky i díky tomu, že měl právě po ruce vhodné lidi, kteří nejenže naplnili představy jeho i vhodně zapadli do postaviček z časopisu, ale přidali i osobní zaujetí a chuť. Prostě - zaklaplo do sebe mnoho podstatných věcí ve správný čas. A to vše bylo podložené Robertovou přípravou, pílí a důsledností. Asi to vypadá, že mu teď příliš lichotím, ale já si opravdu myslím, že byl připravený a věděl, co chce. Díky tomu může to představení stále "držet pohromadě" a jet pořád dál a pořád se na něm lidi baví a říkají to dalším lidem... Naposledy se představíš jako Nikola. Zbojník, který bohatým bral a chudým dával. Jaká byla práce na této baladě? Tahle práce pro mě byla zajímavá tím, že jsem si vyzkoušel tzv. úsporné herectví. Tedy - ne přes velká gesta, ale přes sílu vnitřního stavu, který vyzařuje ven. Bylo to taky pro mě první setkání s režisérem Igorem Stránským, takže i vzájemné poznávání a zjišťování, jak jeden nebo druhý pracuje, přemýšlí, apod. Bylo to (asi pro oba) někdy náročné, ale myslím, že potřebné a zajímavé. A taky jsem poprvé zpíval na jevišti na mikroport, což vyžaduje jiný přístup než zpívání naživo. V inscenaci zaznívají speciálně pro divadlo upravené a nahrané písničky Petra Ulrycha. Je to hudba blízká tvému srdci? Daleko bližší mi bylo to původní aranžmá z doby, kdy se tady Nikola hrál poprvé. To byl bigbít na způsob skupiny Jethro Tull s flétnou podobnou té Iana Andersona. Z toho jsem byl nadšený. Rád bych si někdy zazpíval v hudebně takhle ostrém, ale melodickém a nápaditém muzikálu (samozřejmě aby to taky mělo silnou myšlenku). Úprava, kterou Petr Ulrych připravil pro tuto dobu a toto uvedení Nikoly Šuhaje, je daleko uhlazenější, mírnější, folkovější, baladičtější. Celá inscenace je koneckonců vedená tímto směrem. Mě ale víc než vzpomínka na dávný příběh zajímá to, že právě teď se na různých místech zeměkoule - v Čečensku, Afghánistánu, nedávno na územích bývalé Jugoslávie a jinde odehrávají stejné příběhy, situace a osudy jako v případě Nikoly Šuhaje, Eržiky a celé Koločavy. Tam jde opravdu o holé přežití. A za jakou cenu! Rezignovat na cit, svědomí, vlastní důstojnost, etiku, Boha, vnitřní svobodu, spokojit se s instinkty zvířete - jako lidé v Koločavě? Z bezradnosti a zoufalství držet silou a terorem aspoň nějaký řád, v němž je možné se trochu orientovat - jako Velitel četníků? Chtít se vrátit zpátky k obyčejnému životu a zjistit, že obyčejný život na této planetě už není možný - jako Nikola? A mají ti lidé dnes a nedaleko od nás vlastně na výběr? A máme na výběr my? Neděje se to vše už i u nás - v našich myslích? Neuvědomujeme si to, cítíme se být v bezpečí. Není to "bezpečí" jen zdáním...? Nejsem si jistý, do jaké míry je o tom celá inscenace, ale snad něco o tom boji o život v "mém" Nikolovi je. A proto jsem taky rád a vděčný za to, že v téhle roli můžu říkat - když je Nikola málem otrávený jedem - nádhernou větu "Sláva Ježíši Kristu!" Ale ty ses ptal na hudbu mého srdce. Mám rád bigbít, jazz, folk, ale víc než styl mě zajímá, jestli ta hudba a slova nesou osobní výpověď. Poslední inscenací, kterou diváci uvidí, bude Slovácko sa súdí. Kdybys měl ty, kteří komedii ještě neviděli pozvat, jak bys to udělal? Co tě samotného na ní baví nejvíc? Na "Slovácku" mě baví to "hraní si", blbnutí, bezprostřednost, komunikace s diváky - prostě to komediantství. A na to bych vás - vás, kteří jste "Slovácko sa súdí" ještě neviděli, rád pozval: přijďte si hrát a zablbnout s námi! Snad se při tom i zasmějete - jestli jenom nám nebo i sousedům (nebo i sobě), to už nechám na vás. Ale čím víc, tím líp. Budeme o vás aspoň vědět a budeme v tom spolu. Jak budeš trávit letošní prázdniny a co bys popřál divákům Slováckého divadla do dalších divadelních měsíců? Nic mimořádného neplánuji. Navštívím příbuzné, budu si užívat času se svým synem a v srpnu se těším na křesťanský rodinný kemp na přehradě Seč, kde uvidím zase po roce mnoho přátel a věřím, že tam znovu zakusím stejně neopakovatelnou atmosféru jako v předchozích třech letech. A Vám, milí diváci a návštěvníci Slováckého divadla, bych rád poděkoval, že na nás chodíte a že se Vaše řady rozhojňují. Je to skvělý pocit, když v hledišti jste. A když už vás tak oslovuji, dovolím si se vám svěřit - už nějakou dobu sem tam řeknu větu, která je fakt pravdivá: chodím si na jeviště odpočinout. A bez vás to není ono. A přál bych taky vám, abyste si chodili k nám do divadla odpočinout. To může mít mnoho různých projevů - zasmát se, mít na krajíčku, přemýšlet... Hlavně když k sobě nejsme lhostejní... (červen 2002)