Skladatel Martin Štědroň: No to pak nemějte radost z takové práce!

Skladatel a hudebník Martin Štědroň spolupracuje se Slováckým divadlem pravidelně, možná vám zůstala v paměti jeho hudba z inscenací Shakespearových her Othello nebo Král Richard III. U inscenací her F. G. Lorky představuje jeho hudební autorství podobně jako u režiséra Stránského pomyslnou trilogii: složil hudbu ke Krvavé svatbě (1992), Yermě/Pláňce (2002) a také pro nejnovější inscenaci Slováckého divadla - Dům Bernardy Alby. Podobně jako pro choreografku a tanečnici Hanu Košíkovou v sobotu a pro herečku Evu Matalovou v pátek, má i pro Martina dnes dramaturgyně Iva Šulajová tři otázky...

Co Vám přináší návrat k Lorkovi?
Návrat k Lorkovi mi přináší hlavně radost z práce na hře od Lorky. Předešlé dvě inscenace byly pro mne významné jednak kvůli autorovi, ale také kvůli panu režisérovi Stránskému. Byla to práce doslova a do písmene tvůrčí, bez tlaku do jakýchkoliv klišé, a to je pro mne inspirativní, důležité a vlastně to je jediný způsob práce, který má skutečný smysl. Samozřejmě, že se vždy (a asi i každý) snažím o tvůrčí přístup, ale ne vždy jde o hru, která je tak inspirativní, a ne vždy jde o režiséra, který má schopnost sám inspirovat. A to oba - Lorca i Stránský umí. Předešlé dvě Lorkovy hry pro mne byly plné obraznosti, fantazie, a přitom zcela jasně sdělné a dobře „čitelné”. Bernarda je sice daleko přímočařejší než Krvavá svatba a Pláňka, nicméně o to je to možná zajímavější, jdete tak jasně odněkud někam a není prostor pro okrasy a zastaveníčka… Přesto je zde přítomna spousta poetiky, vlastně je to na ní postavené. Poetika je to, co je pro mne na Lorkovi (a na umění vůbec) nejzajímavější a nejpřínosnější. A to vše je přesně to, co mi v tuto chvíli naprosto vyhovuje z tvůrčího hlediska.
A je tu ještě jedna velmi podstatná věc - totiž že jde o inscenaci ve zdejším divadle. Bez toho by té radosti z práce na Lorkovi bylo jenom půl. Mám zde zkušenost nejen s tvůrčím přístupem, ale i s nebývalou lidskostí a soudržností, a to je tak inspirující a podporující, že to samo o sobě znásobuje jakýkoliv tvůrčí potenciál. No tak to pak nemějte radost z takové práce…!

Jaká bude hudba k Domu Bernardy Alby? Z čeho vyvěrá Vaše inspirace – jde o téma hry, španělský folklór apod.?
Inspirace vyplývá z duše té hry, výše zmíněné poetiky. Folklór je jen prostředek. V Bernardě se asi nejvíc ze všech tří her přikláním k prostředkům španělského folklóru, ale je to samozřejmě stále jen španělský folklór v českomoravském podání. Jsem Čech, a tak to ani jinak nejde. Byť bych posbíral ty nejlepší české muzikanty, stále to bude tak (Paco neměl zrovna kdy). Jde mi spíš o využití bezprostřednosti, dravosti a i syrovosti španělského folklóru a jejich zpracování. Přes použité výrazně španělské prostředky je tu mnoho dalších, které to celé posouvají trochu jinam - například pampelišky. Jsou použity ve scénické hudbě k této hře jako jeden z nástrojů. Přesněji řečeno jejich stonky. Každé jaro na výletech do přírody jsem nikdy neodolal a potkal-li jsem pampelišku, s trochou provinilého pocitu ji utrhl a musel si na ni prostě "zahrát". Postupně jsem tak zjistil to, co každý už od dětství ví, ale moc nevnímá: pampellišky mají neskutečný rozsah co do výšky tónu i barvy zvuku. Jsou kusy, na které jde zahrát melodie v rozsahu více než jedné oktávy. Jsou pampelišky basové, ba i kontrabasové. Jsou sopránové i diskantové. s jemným a konejšivým zvukem, s ostrým timbrem beruščí polnice… Vždy je to ale, jako byste při hře na pampelišku poslouchali samo Slunce. A vždy také zní tak nějak upřímně a bezprostředně. A dokonce jsem přesvědčen, že hrou na ně přivoláte dobré polní skřítky a víly z malebných remízků, ale to je fakt vědecky nepodložený a tedy zcela nevhodný do divadelního programu. Je tu jen jeden malý problém. Pampeliška jako bylina zcela závislá na přímém spojení se Zemí nevydrží, odtrhnete-li ji od zdroje. Jinými slovy - asi tak za hodinu vám zvadne a nejde už na ni hrát. Což je bohužel pro použití ve studiu či dokonce na koncertě samozřejmě zcela neprůchozí. Kromě jiné maličkosti - že třeba v zimě pampelišky vůbec nerostou. Opravdu. Jenže český muzikant sobě rady nakonec vždy najde. Nejinak i v tomto případě. Možná, že je to právě onen případ, který ospravedlňuje všechnu tu tvůrčí bezprostřednost jinak omezující
techniku. Pampelišky jsem natrhal ve velkém množství, zabalené v mokrém a studeném hadru převezl rychle domů, kde nalezly udržující lázeň ve vaně se studenou vodou a byly teď ideálně připraveny pro další použití. A tím bylo nahrávání jednotlivých stonků a jejich postupně zkracovaných verzí do počítače. S akcentem, v legátu… Pampelišek bylo tolik, že to trvalo 2 dny. Vznikla banka tónů pampelišek, které stačilo už „jen” roztřídit a vytvořit z nich smysluplně navazující skupiny tónů v sampleru. A tím vznikl první PAMPELIŠKOFON na světě. Dnes už je práce s nimi daleko jednodušší - mám totiž vlastní louku, přímo u domu a když je potřeba nahrát nové pampelišky (každá opravdu zní jinak a barvy jsou tak nevyčerpatelné…), stačí prostě otevřít dveře, nějakou vybrat a pak ji jít nahrát. Tomu se říká skladatelská inspirace a racionalizace práce… Na světě je už i CD pro děti s názvem „Dětem, skřítkům a vílám… pro krásný den”. Jsou to instrumentální skladby s názvy i obsahem doufám že snad velmi podporujícími fantazii i poetiku myšlení. Dětí i rodičů.


Zdá se Vám, že často zmiňované srovnání Slovácka se španělským venkovem sedí?
Já nevím, protože ve Španělsku… tam jsem taky nebyl. Mohu srovnávat jen mé zprostředkované „španělské” pocity a přímé slovácké. Podobnost mi připadá snad jen v přetrvávajícím udržování folklórních tradic, což je ryze vnější záležitost. Snad by bylo možné srovnání v živelnosti a asi i ve vášnivosti, která je na obou místech přítomna, ale v konečném součtu mi přijde Španělsko spíš jako boj či konfrontace a Slovácko jako radost ze života.
Já mám spíš pocit, že takovéto snahy o srovnání často pramení z toho, abychom se připodobnili něčemu světově známému a uznávanému. Myslím, že to nemá nikdo zapotřebí a Slovácko už vůbec ne.

Z inscenace Dům Bernardy Alby,
foto Jan Karásek: