„Se mnou je to jednoduché. Od mala chodím v kroji, babička a mamka oblékaly, moje děti chodí v kroji, takže s nimi žiju celý život,“ usmívá se Ludmila Pilušová. A potvrzuje, že oblékání krojů není žádná legrace a často se liší jen v minimálních detailech.

„Do divadla chodíme asi hodinu před představením. Holky garderobiérky to mají skvěle připravené, takže je to docela rychlé, navíc už to máme v ruce. A děvčata, myslím herečky, už taky ví, jak se nám mají potočit. Běžně u hodů se stárka obléká i dvě hodiny, my ve dvou máme jednu herečku oblečenou asi za patnáct minut,“ popisuje. „Většinou mají jarošovský, mařacký nebo staroměstský kroj, ty jsou skladbou podobné, liší se ale vyšíváním. A taky úvazy šátků jsou pokaždé jiné. Říkáme, že šátek se váže takzvaně na zaušnice. I to je na první pohled skoro stejné, ale každá vesnice točí šátek za ušima trochu jinak,“ vysvětluje, že na detailech záleží.

Kroje jsou staré i desítky let

Protože kroje jsou skutečné originály, musí se s nimi nakládat velmi opatrně. Přesto už je na některých jejich věk znát.

„Ty kroje z horňácka mají už i desetiletí, takže to se musí oblékat velice opatrně, aby se nám to nerozpadlo v ruce. A když se stane, vezme se jehla a nit a zašije se to. Při nejhorším, když je zrovna představení, pomůže sichrhajska. Zrovna nedávno jsme pár dnů nehráli, tak jsem vzala všechny kroje domů a tam jsem všechno pospravovala, pozašívala. Dělala jsem se s tím celý den,“ dodává Ludmila Pilušová.

Kroje nemají rády vodu

Samostatnou kapitolou je pak praní krojů. „Musí se rozpárat a pak nejlépe vyvařit v hrnci na sporáku. Staroměstský kroj, to jsou tři metry látky, takže by se vám tam jinak nevešel. A pak je zase sešijete zpátky. Před praním se i sundává vyšívání. Teď už jsou sice novější bavlnky, ale stejně bych si netroufla vyprat to s tím, protože nechcete mít krojovou košulu barevnou. Vyšívání ze starého hedvábí pouští barvu hodně. Takže na kroje třeba nesmí pršet, vodu nemají rády. A proto když na hodech prší, nosí se v průvodu průsvitné pláštěnky,“ osvětluje zkušená odbornice.

Ani praním vše nekončí. Je třeba kroj zase sešít, vrátit na místo vyšívání, naškrobit, vyžehlit a správně uložit. „Dvě hodiny žehlíte, dvě hodiny přišíváte výšivky – a do naškrobeného to jde těžko – takže jeden kroj, to máte hned čtyři hodiny práce. A to nemluvím o náplni do rukávů, aby byly kulaté. Zkrátka a dobře, po každém představení kroje prát jako jiné kostýmy, to určitě nejde,“ dodává.

Přesto si svůj úkol ve Slováckém divadle užívá. „Je to ohromné. Jednak herečky jsou moc příjemné a kroje mě prostě baví. U nás doma kam se podíváte, tam visí nějaký kroj. Takže při Gazdině robě jsem ve svém živlu,“ uzavírá Ludmila Pilušová.