Ve vodě hradišťské je boží moc a síla
Slovácké divadlo umí hledat, zvlášť jeho principál Igor Stránský. Člověku se ani věřit nechce, že už se ho také týká Havlovo Odcházení. S koncem sezóny. A tak představil lahůdku. Ještě ne poslední, neumírá. Studnu světců irského sršatce Johna Millingtona Synga.
Někteří světoví autoři mají v české jazykové provincii smůlu. Nebo štěstí? Známe aspoň jedno jeho dílo! Třeba právě Synge, praotec mnohem známějšího Ira Martina McDonagha. Pořád se hraje jeho brilantní komedie Hrdina západu. Dramata básnivější, mýtičtější, snad jenom všechna stejně syrová, takřka neznáme. Nebo jen žalostně málo. Dávno.

Slepí jsou, kdož prohlédnou
Výjimečnost dramaturgie hradišťského divadla hledejme tam, kde vedle břitce současných témat, která způsobují diaré až na radnici, a nerozborně u struktur starých i novějších, když ty úplně nové zatím chybí (Fišerové Pohřbívání, Steigerwaldova Cena facky), umí v pravou chvíli sáhnout po klasice aktuální tak, že to zase zavání politickou pohromou.
Studna světců by se dala pojmout - nový překlad Ondřeje Pilného se hrál v nastudování Michala Langa zatím jen ve Švandově divadle - jako příběh o svatém muži uzdravujícím zázračnou vodou nemocné. Slepí prohlédnou, hluší uslyší, němí kážou, chromí vykračují do Jeruzaléma. Zvali by ovečky do divadla velebníčci i ze vzdálených farností, třeba až z Velehradu.
Jenomže Syngeho Světec není sv. Kevin, do jehož dlaní snesla vejce kosice a on je držel sepjaté, až v nich vyseděla ptáče. Je to poleno tvrdé jak Ir. Zázrak bližním i vnucuje.
Ano, jeho slepí - ubozí, špinaví, vrásčití tuláci Martin a Mary Doulovi (znamenití Pavel Majkus a Irena Vacková) - uvidí. Jenomže v tu chvíli se sobě zprotiví, jak jsou škaredí. Ošklivým jeví se jim i svět. Co je v něm přece jen krásné, požírá chtíč. Vidouce, nemohou se už spoléhat ani na milodary. A lidé kolem nich dokonce chtějí, aby pracovali.

A kdo slepý je, vidí dál
Kde jsou kladné postavy? Ostatní lžou, lakují svět na růžovo, pinoží se za štěstím a spoléhají na zázraky. Martin a Mary po čase zrak zase ztratí a čekají jako všichni na nový příchod spasitele. Další prozření ale raději odmítnou. Zatímco ostatní velebí světce, v podání Pavla Hromádky řádně samolibého, ti dva se vydávají na cestu. Hledat. Ale co? Možná Godota.
Zázraky dokázala znovu do života inscenace vdechnout Eva Jiřikovská. Kostýmy irsky ukoptěné, krajina na fotografiích I. Stránského nevlídně studená. Pod fotografickým horizontem scény neolitické sloupy, možná menhiry Stonehenge po zemětřesení...
Studna světců je pozoruhodná hra a ve výkladu Stránského výmluvná inscenace. Svatost je výhodný fetiš v rukou šikovných prodavačů. Ale většina lidí je z rodu nešiků. Jenom si vzpomeňme na první návštěvu papeže v Čechách a na Moravě. Prodavači svatých obrázků u skutečných věřících nepochodili. Zboží jim zůstalo na skladě.

J. P. Kříž