Šulajová: Trefit se do diváckého vkusu je alchymie

Ačkoliv se ve Slováckém divadle všichni připravují na zasloužený dvouměsíční odpočinek v podobě divadelních prázdnin, dramaturgyně divadla má plné ruce práce. Tím hlavním důvodem je blížící se šedesátá sezóna. Není snadné připravovat stále atraktivní skladbu titulů. Ale protože v Uherském Hradišti vládne zvláštní génius loci, všechno nasvědčuje tomu, že i v další sezóně se to podaří. A to nejenom díky hercům a inscenátorům, ale hlavně díky dramaturgyni. Její jméno je Iva Šulajová.
Končí další divadelní sezóna Slováckého divadla. Jaká byla? Vyčerpávající, jako vždy. Projít shakespearovským barokem v Othellovi , přes současnou maďarskou vesnici v Portugálii až po trochu nereálně bláznivé, ryze „dnešní” manželství z Pallovy komedie Zase jsem se umýval zbytečně není vycházkový špacír. A to nemluvím o zastávkách na Broadwayi a podobně. Diváci viděli osm nových premiér, desítky repríz už zavedených inscenací, spoustu doprovodných akcí. Určitě přišly ale i těžké chvíle. Které to byly? Nejtěžší jsou vždycky tzv. generálkové týdny, tedy týdny, kdy se všichni na inscenaci zúčastnění snaží její ještě ne úplně vycizelovaný tvar uhladit do co nejadekvátnější a nejpřesnější podoby. Náročné bylo např. zkoušení Portugálie, hry reálně se odehrávající v hospodě. Museli jsme navštívit několik hospod a vypít mnoho drinků, abychom nasáli tu správnou hospodskou a rovněž, jak se ve hře zmiňuje, fotbalovou atmosféru. Tu správnou hospodu jsme s režisérem Stránským nakonec našli v Praze: stěny zde byly polepeny zeleným kobercem a vyzdobeny hráčskými dresy a fotografiemi, nad hlavou se táhla obrovská síť plná fotbalových míčů. Hospodský měl ten správně nezúčastněný výraz a adekvátní váhu a nosil jedno pivo za druhým. Pro naši maďarskou vesnici jsme pak ale stejně zvolili otevřenější variantu zahradní restaurace, odkud je výhled do typicky maďarské pusty. Těžké chvíle přicházejí v divadle ale i z jiných, prozaičtějších příčin, třeba když se sjednávají autorská práva k titulům. Věřím ale, že tyto malé starosti k divadlu patří a zaplaťpánbůh za ně. Na co jte naopak pyšná? Především na partu skvělých lidí, kteří jsou schopni táhnout za jeden provaz a za divadlo doslova dýchat, na účast na čtyřech divadelních festivalech od loňského září, na jednu českou a jednu světovou premiéru a na to, že v příští sezóně připravujeme minimálně dvě další, na to, že Česká televize natočila Pitínského fenomenální Bratry Karamazovy, na to, že studenti začali díky předplatnému pravidelně navštěvovat Malou scénu, na to, že celkový počet předplatitelů vzrostl o 25%... Celkově vzato, jsem ráda, že o Slováckém divadle je slyšet, a to nejen v našich regionálních kruzích. Kdybys byla ředitelkou jiného divadla, co bys chtěla mít ve svém divadle z toho uherskohradišťského? Opět především tu partu skvělých herců na jedné a příznivě nakloněné diváky na druhé straně. To je základní rovnice: divadlo = herci + diváci. A není tajemstvím, že mnoha např. brněnským, ale i pražským, divadlům diváků v současné době ubývá. Divadlo se musí snažit udržet krok se současným společenským vývojem. Trefit se do diváckého vkusu je alchymie, o kterou se musíme neustále snažit. Co bych si ale vzala ze Slováckého divadla dál, jsou krásné dva sály (velký a Malá scéna), ideální pro možnost větších i komornějších titulů a dále skvělé technické zázemí, a to včetně obsluhujícího jevištního personálu: zvukařů, osvětlovačů, techniků a dalších. Neboť i zde jsou ve SD nadšenci a profesionálové. Slovácké divadlo slibuje na příští sezónu velké oslavy. Co pro to dělá dramaturgyně? A co se chystá kromě inscenací? Doufám, že vše, co je v mých silách. Už nejméně rok a půl dopředu se chystá jubilejní dramaturgický plán, probíhají dohody s významnými hostujícími režiséry, kterých by pro tu „„šedesátku“” mělo být o něco více. Spolu se svými kolegy, manažerkou Naděždou Slachovou, tiskovým mluvčím Josefem Kubáníkem a výtvarnicí Evou Jiřikovskou pracujeme též na myšlence propagace jubilejního předplatného a na nejrůznějších doprovodných akcích. Chystáme se zasáhnout divadlem všechny divákovy smysly! Už teď snad mohu prozradit, že diváci mimo jiné uvidí slavnou Mrštíkových Maryšu v režii Igora Stránského a že se mohou na podzim roku 2005 těšit i na domácí divadelní festival s našimi i zahraničními hosty. Mluvila jste o významných hostujících režisérech. Prozradíte už teď jejich jména? Už v září se budeme těšit opětné a umělecky oblažující přítomnosti Jana Antonína Pitínského, předního českého režiséra, který si soubor našeho divadla velmi oblíbil. Do listopadu zde nazkouší a v české premiéře uvede činoherní podobu slavné Lišky Bystroušky. Hned při prvním titulu nového předplatného na rok 2005 se diváci setkají s režisérem Zdeňkem Duškem, který ve Slováckém divadle kdysi začínal svou režijní dráhu a nyní žije v Praze a režíruje po celé České republice. Možná si diváci pamatují jeho slavné kusy americké dramatiky: Tramvaj do stanice touha T. Williamse (v Městském divadle Zlín či v Městském divadle Brno) nebo Smrt obchodního cestujícího A. Millera. U nás nazkouší komediální text Borise Viana Svačina generálů. Tuto hru, která byla vůbec poprvé přeložena právě pro Slovácké divadlo, uvedeme rovněž v české premiéře. Těšit se můžeme také na další moderní muzikál s poutavým názvem Do naha! (The Full Monty). Jeho text vznikl podle známého stejnojmenného filmu a naše inscenace bude již tradičně spojena s režisérem Radkem Balašem, autorem oblíbených Šakalích let či Pokrevních bratrů. Dalším významným hostem bude režisérka Oxana Meleshkina-Smilková, s níž bude naše divadlo spolupracovat již podruhé, po tom, co nás její vynikající inscenace Čechovova Racka reprezentovala na několika festivalech a získala též nominace na nejlepší inscenaci roku. Tentokrát nás Oxana pozve na Lermontovovu Maškarádu. Ale ani tím nebude počet hostujících režisérů konečný, připravujeme další překvapení. Samozřejmě, že spolu s režiséry nás navštíví i jejich tvůrčí týmy – to jsou výtvarníkové, choreografové a hudebníci, o kterých budeme průběžně informovat. Pro nejmenší diváky bude, myslím, důležité setkání s letošní připravovanou pohádkou. Je z pera současné dramatičky Ivy Peřinové a má půvabný název: Pohádka do dlaně. Uzdu své i dětské fantazie v ní budou popouštět režisér Ladislav Pešek a výtvarnice Eva Jiřikovská. Málokteří diváci si dovedou představit, co obnáší práce dramaturga. Můžeš popsat, jaký byl tvůj dnešní den? Tak dnes jsem nejprve připravovala vybrané hry pro jednoho z hostujících režisérů, poté jsem jednala s Dilií o autorských právech k novým titulům, které chceme uvádět, zastavila jsem se na zkoušce hry To pravé, napsala několik rozhovorů a článků. Ještě podniknu pár setkání a nakonec si vezmu do postele svazek nově vydaných divadelních her. Otázka po představě je ale zbytečná, jelikož zítřejší den bude vypadat úplně jinak a ten další zase jinak. Například v sobotu přijede režisér Dušek a budeme společně celé odpoledne „„škrtat“” a upravovat text Svačiny generálů. Jaká je první věc, kterou každý den uděláš, když vstoupíš do místnosti s názvem dramaturgie? Ještě předtím projdu hereckými šatnami, kolem jeviště, a nasaju tu správnou divadelní atmosféru. Pak otevřu dveře s nápisem dramaturgie, kde už sedí všudypřítomný kolega tiskový mluvčí Josef Kubáník za svým počítačem. Tak ho bodře pozdravím, zeptám se, jestli je tam už, nebo ještě, a zapnu ten svůj PC stroj. Za několik dnů divadlo pojede na největší český divadelní festival do Hradce Králové s inscenací Racek. Jak vzpomínáte na její vznik? Jako na zjevení: energií nabitý živel režisérky Oxany Smilkové a krásný Čechovův text plný významů. Nejprve jsme je objevovaly spolu po večerech a nocích, u čaje, sušeného ovoce, vůní, které měl Čechov rád, nad hromadou jeho dopisů v češtině i originále, s naším jezevčíkem u nohou – dalším Čechovovým oblíbeným prvkem. Poté nám herci a hudebník Pavel Helebrand nabytými významy znovu zamíchali, a tak jsem donekonečna přepisovala a variovala text, často přímo podle toho, jak zněl na zkouškách z jeviště, což geniálně zaznamenávala nápovědka Zuzana Zvěřinová. Herci pracovali opravdu do úmoru a zkoušení bylo plné emocí. Snad je to ale ve výsledku na té inscenaci vidět. Prázdniny Slovácké divadlo otevře na hradě Buchlově. Čím to podle vás je, že se z této zpočátku nenápadné akce stala taková událost, na kterou se sjíždějí tisíce diváků? Pokaždé, když se vracíme z cest od Brna a na obzoru se vyloupne silueta Buchlova, říkáme si: jsme doma. Považuji spojení nádherného buchlovského hradu a Slováckého divadla, dvou kulturních dominant kraje, za ideální. V divadle nazýváme Buchlov naší druhou „„domovskou scénou“”. Myslím, že spojení zážitku z představení, které je vždy obestřeno novým kouzlem hradní atmosféry, a vůně letní noci s nebem plným hvězd nad hlavou, je přece ideální start do nejhezčího období roku – prázdnin! Jak se chystáte strávit prázdniny? Chtěli bychom mít přírůstky do rodiny. Zatím pouze psí. V nejbližším čase bychom se měli dozvědět, jak naše „„snažení“” dopadlo. Pokud kladně, strávíme prázdniny doma s psí herečkou Ájou a se štěňátky, pokud záporně, určitě se vypravíme někam po vlastech českých. Přitom chceme přes prázdniny navštívit všechny, které jsme přes rok nenavštívili, přečíst knížky, které jsme přečíst nestihli a hlavně užít si letní přírody. Co byste chtěla popřát divákům Slováckého divadla před divadelními prázdninami? Aby si stihli odpočinout od práce, všedních myšlenek a starostí, od měst a pracovního stresu, aby zažili nějaký kouzelný prázdninový zážitek, aby na svých cestách narazili na samé dobré lidi a aby se z nich vrátili posíleni a obohaceni. A mým neskromným přáním bude, aby se stále rádi vraceli do hlediště Slováckého divadla, které je nechce nechat vydechnout ani v té příští divadelní sezóně.