Tereza Novotná - Mikšíková: Nebojíme se na jevišti plakat

K rozhovoru jsme se sešli před představením hry Maryša, kde hraje Rozáru. Pohodlně se usadila do křesla, ale moc dlouho jí uvolněnost nevydržela. Nad otázkami dlouze přemýšlela, vzápětí živě gestikulovala a bylo zřejmé, že práce na inscenaci hry Skleněný zvěřinec, jež měla v sobotu ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti premiéru, ji naprosto pohltila. „Věřím, že hra diváky osloví tak, jako nás,” říká téměř osmadvacetiletá herečka Tereza Novotná - Mikšíková.
Někde jsem četl, že hrát ve hře Tennessee Williamse byl váš sen. Co říkáte na to, že se vám splnil? Když vyšlo v divadle obsazení a stálo tam, že budu hrát Lauru, nemohla jsem tomu uvěřit. S režisérem Duškem jsem se vůbec neznala, několikrát jsme se jen potkali na schodech v divadle, nenapadlo by mě, že mě do Skleněného zvěřince obsadí. Znala jste Skleněný zvěřinec už předtím? Jistě. Mám moc ráda Williamsovy hry. Když jsem byla v olomouckém divadle, hrál se Skleněný zvěřinec v Ostravě a všichni z něj byli tak nadšení, že se tam vypravovala celá auta. Každý jej chtěl vidět. Čím to podle vás je, že Williams tak dokáže strhnout diváky? On je výtečný psycholog. Precizně rozkrývá vztahy, je radost sledovat, kam vede jednotlivé postavy. A pro mě jakožto psychologa amatéra je to radost dvojnásobná (smích). Jste psycholog amatér? Já jsem až posedlá tím, jak sleduji okolí, rozebírám chování lidí, pořád se ptám, proč asi dotyčný udělal to a to. Trávím nad všemi těmi rozbory strašně moc času, ale nemůžu jinak. Baví mě taky psychologické knížky, filmy. Jaký film vás například oslovil? Třeba Hodiny. Tam jsem se v několika situacích sama poznala. Viděla jsem je jako film a pak si ještě přečetla knížku. Všechno to, co jste vypozorovala můžete ve Skleněném zvěřinci uplatnit? Ono je to těžké. Přistihuji se, že si zkouším jednotlivé charaktery lidí ze svého okolí. Někdy se mi to dostane i na jeviště, a to si pak hned řeknu, že to musím nějak zamaskovat, aby to nebylo tak zřejmé. Takže ve Skleněném zvěřinci se mohou někteří poznat? V inscenaci hraji postiženou dívku a některé modely chování jsem vypozorovala u dětí. Ale neřeknu u kterých, protože jejich rodiče se určitě přijdou podívat a těžko bych to pak zdůvodňovala (smích). Jak vám v takové práci pomáhá režisér Dušek? Zásadně. To je druhý sen, který se mi splnil – pracovat s ním. Zdeněk Dušek je velmi silná osobnost, které naprosto důvěřuji. Životní zážitky umí aplikovat na situace, a to v herci vyvolá jeho vlastní zkušenosti. Pak se dostává ke slovu to, co jsem sama vypozorovala u druhých a režisér chytře hlídá, aby to na jevišti fungovalo. Kolegové to vnímají podobně? Doufám, že ano. Už dlouho jsem při práci nezažila takovou atmosféru soustředění. S tím jde ruku v ruce i důvěra. Nebojíme se s kolegy sami sebe dotknout, otevřít se, nebojíme se plakat. Zároveň se režisér pořád ptá, jestli se v jednotlivých situacích cítíme dobře. Nepřenášíte všechny ty emoce i do soukromí? To víte, že přenáším. A nejenom je. I pohyby. Teď jsem byla s kolegyní v kině na nějakém tom psychologickém filmu a když jsme usedaly do sedadel, tak mi řekla: „Teď sis sedla jako Laura,” to je ta postava, kterou ve Zvěřinci hraji. Zkoušení poznamenala nepříjemná věc, když kolegyně Tihelková upadla z jeviště. Vzpomínáte si na ten okamžik? Jistě. Stála jsem kousek za ní, protože je to naše společná scéna. Bylo mi divné, že jde na samý kraj jeviště, ale říkala jsem si, že Jaruška je opatrná a že ví, kde je. Pak udělal krok a zmizela. Co jste prožívala? Vykřikla jsem a utekla. Zkrat. Propadla jsem hysterii, tak mě odvedli do rekvizitárny a nalili do mě panáka. To bylo tak strašné? Vybavil se mi totiž můj vlastní zážitek. V Olomouci jsem jednou spadla do orchestřiště při premiéře. Ta musela být zrušena a mě odvezli do nemocnice. Dodnes mám z pádů panickou hrůzu. Těžko jste tomu ale mohla zabránit… Vyčítala jsem si, že jsem na Jarušku nezavolala, že jsem ji nezastavila. Ale když ona zrovna tak hezky hrála a já jsem jí to nechtěla kazit. Navíc jsem si pořád myslela, že má všechno pod kontrolou. Měli jste s kolegy tři měsíce pauzu, až před týdnem jste se k práci vrátili. Věnovala jste se Skleněnému zvěřinci i během „„vynuceného volna“”? V tomto období jsem zkoušela komedii Vycucnutí, takže jsem přemýšlela i nad jinou rolí. K Lauře jsem se vracela spíš v sobě. Až po několika týdnech jsem vzala do ruky text, abych se přesvědčila, že si všechno pamatuji. Pamatovala? Ano. Teď, když jsme se k práci vrátili, zjistili jsme, že nic z těch zásadních věcí se neztratilo, takže jsem moc zvědavá, co nám ještě přinesou poslední dny do premiéry. Jak si myslíte, že Skleněný zvěřinec přijmou diváci? Věřím, že hra diváky osloví tak, jako nás. Ostravské inscenaci, o které jsem mluvila na začátku, se to povedlo, hrají ji dodnes a mají vyprodáno. Snad tomu tak bude i ve Slováckém divadle. Tereza Novotná - Mikšíková Narodila se v roce 1978 v Brně, v letech 1993 – 1998 studovala Konzervatoř Brno. Po jejím absolvování nastoupila do Slováckého divadla, kde působila do roku 2001. Po tříletém angažmá v Moravském divadle v Olomouci se do Uherského Hradiště vrátila. Diváci si ji pamatují z celé řady výrazných rolí – hrála titulní postavu ve Shakespearově Romeovi a Julii, Lindu v Pokrevních bratrech, Lízu v muzikálu My Fair Lady. Zatím posledním úkolem byla Barmanka v komedii Vycucnutí. V sobotu 17. června se představí v jedné z hlavních rolí v dramatu Skleněný zvěřinec. Tereza Novotná – Mikšíková je vdaná.