Herec Tomáš Šulaj je jednou z nejvýraznějších osobností Slováckého divadla v Uherském Hradišti. O víkendu získal pro region v pořadí třetí nejprestižnější divadelní ocenění, a to Cenu Thálie. Ta mu byla udělena za ztvárnění hlavní role Jerryho Lukowského v muzikálu Donaha! režiséra Radka Baláše s přihlédnutím k jeho výkonu v roli Mackieho Messera v Brechtově Žebrácké opeře. O kvalitě uherskohradišťské hudební inscenace mimo jiné svědčí i fakt, že byla nedávno označena za nejúspěšnější inscenaci v České republice a získala historicky první diváckou Cenu Alfréda Radoka. Radok, Thálie,… Kam se Slováckým divadlem hodláte zaútočit příště? Doufám, že Slovácké divadlo zaútočí v Japonsku, které má zájem o to, abychom tam hráli inscenaci Lišku Bystroušku. Přesto, že již pár dní uplynulo od udělování Cen Thálie, musím vám položit jednu otázku. Jaké pocity vás naplnily bezprostředně poté, co jste v Národním divadle uslyšel své jméno, že jste držitelem prestižní ceny? Když moderátor Antonín Procházka řekl, že se budou vyhlašovat vítězové v kategorii muzikál, hrozně se mi rozbušilo srdce. Kolegyně Irenka Vacková, která byla v hledišti se mnou, se roztřásla a chytla mě za ruku. Ale pak se začalo ženami a já se zázračně uklidnil. Navíc jsem byl rád, že si cenu odnesla Tereza Bebarová. No, a když řekli mé jméno, tak mě polilo horko, střídaly se ve mě pocity štěstí, nervozity, nevěřícnosti, ale byl jsem opravdu rád, protože jsem to skutečně nečekal. A není to klišé, jak napsal pan Paška. Pak už si nepamatuji nic, musel jsem si to pustit doma ze záznamu. Vzpomínám si akorát na ten krásný pocit vidět zlatou kapličku z jeviště. Ve svém projevu jste si postěžoval na plat herců v oblastním divadle. Měl jste svou řeč připravenou? Nebo jste chtěl říci úplně něco jiného? Nechtěl jsem si nic připravovat, ale ze všech stran do mě hučeli, ať si nějakou tu řeč připravím. To, co jsem na jevišti řekl, mě napadlo v pátek večer, když jsem doma usínal. Nervozita ale zapracovala a neřekl jsem to tak, jak bych chtěl. Ale více méně jsem tedy pro jistou a na naléhání svého okolí připraven byl. V jednom z rozhovorů jste říkal, že vaše nominace a případná cena je pro celé vaše divadlo, které je známo svojí soudržností. Při děkovné řeči jste jej ale nevzpomněl. Není vám to teď líto? Ale já jsem na ně nezapomněl. Řekl jsem, že cenu posílám všem umělcům do oblastních divadel, a to přece kolegové ze Slováckého divadla jsou také. Jak už jste řekla, nominace a případná cena patří celému divadlu, to jsem několikrát v rozhovorech naznačil. Takže jsem se nechtěl opakovat. Když Daniela Šinkorová vyslovila vaše jméno, v Národním divadle se ozval takový křik, jako když čeští hokejisté zvítězili na olympiádě v Naganu. To tam byli všichni kolegové ze Slováckého divadla s vámi? Všichni tam nebyli, ale někteří ano. Potom mi povídali své naprosto spontánní reakce, protože v to taky nedoufali. Já jsem si ten křik vychutnal bohužel až ze záznamu. Tehdy jsem si to neuvědomoval. Byl jste nervózní? Strašně moc. Taková cena se nepřebírá každý den. Když jsem z hlediště viděl ostatní oceněné herce, kteří byli taky nervózní, úplně jsem je chápal. Při přebírání ceny se vám třásly ruce. Nebál jste se, že vám ta krásná cena vyklouzne? Je pravda, že soška je opravdu velká a těžká. Trochu jsem strach měl, že ji rozbiji. Ale daleko horší to bylo po předávání cen na společenském rautu, kde bylo opravdu moc lidí. Tam rozbití hrozilo víc. Naštěstí mi ji pak sestřenice odvezla k sobě domů a já mohl nerušeně slavit. Přesto, že vím, jaká milá událost vás brzy potká, čekala jsem, že v hledišti bude vedle vás vaše manželka. Proč tomu tak tedy nebylo? Právě proto, že tu událost očekáváme v nejbližších dnech. Každým okamžikem očekáváme narození miminka a bylo by nerozumné manželku vystavovat tak daleké a časově náročné cestě. Jaké bylo převzetí ceny od Daniely Šinkorové? A jaká byla vůbec choreografie slavnostního večera? Mně jako televiznímu diváku se zdála velmi uspěchaná. Převzetí bylo příjemné, ale o choreografii večera jsme moc nevěděli. Jen nám odpoledne řekli, kam si máme stoupnout, kdybychom vyhráli Thálii. Na mne ten večer působil velmi důstojně a jsem rád, že jsem to mohlo zažít. Něco pro pobavení. Vítězové dostávali Cenu Thálie v několika barvách. (červená, zelená,…) Vy máte žlutou. Jakou barvu byste raději? Žlutá barva se mi moc líbí a dokonce se nám cena bude hodit barevně domů, takže se asociace přesně trefila, jinou barvu bych nechtěl. Jak jste si užíval slavnostní recepci po skončení vyhlašování? Kdo všechno vám gratuloval, jakých reakcí si nejvíc vážíte? Užíval jsem si ji plnými doušky, setkal jsem se se svými spolužáky z JAMU, se kterými jsem se od školy neviděl. Těch reakcí bylo hodně, pan Postránecký měl upřímnou radost, samozřejmě i režisér Radek Balaš se radoval. Ale nejvíc mě potěšily dvě upřímné reakce členů poroty. Ti byli rádi, že to vyšlo, ale kvitovali, že jsem měl zvítězit již před dvěma lety za výkon Jaga v Othellovi. Tak to mi udělalo radost. Komu jste nejdřív po vyhlášení Thálií telefonoval? Samozřejmě své ženě. Akorát hovor byl okořeněn neustále přicházejícími esemeskami, za což všem děkuji. Nemohl jsem všem odpovědět, protože bych se nedoplatil a zprávy bych asi vyťukával do teď. Jak zisk ceny Thálie oslavíte s kolegy ve Slováckém divadle? Oslavíme Thálii prací, za čtrnáct dnů máme totiž premiéru Richarda III. Takže na nějaké velké oslavy teď nemám ani pomyšlení. Mohou cenu někde vidět i diváci? Něco se chystá na reprízy Donaha!, ale zatím o tom nic moc nevím. Nicméně, určitě najdeme nějaký vhodný způsob, jak divákům cenu ukázat.