Tihelková: Mám teď jednu nohu o číslo větší

V polovině března měla mít ve Slováckém divadle premiéru velmi očekávaná inscenace hry Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec v režii Zdeňka Duška. Do slavnostního uvedení zbývalo pět dnů. Bylo pondělí, když probíhala obvyklá generální zkouška. Během chvilky se všechno změnila. Představitelka jedné z hlavních rolí Jaroslava Tihelková upadla z jeviště. Přivolaný lékař konstatoval zlomeninu patní kosti. Herečka musela být převezena do nemocnice a následně operována. Premiéra byla o čtvrt roku odložena. Jak se herečka cítí dnes? „Noha pořád bolí, dávám si na ni obklady. Ale na jevišti všechna bolest přejde,” říká Jaroslava Tihelková.
Slovácké divadlo uvedlo přesně před týdnem premiéru komedie Vycucnutí o dvou pasažérech, kteří nečekaně vypadnou z letícího letadla. Viděla jste ji? Ano, byla jsem se podívat na generální zkoušce, moc se mi líbila a pobavila jsem se. Nepřipomínalo vám to něco? Myslíte ten volný pád? Nějaká podobnost by ta, mohla být, že? Ano, vy jste taky spadla, i když z daleko menší výšky… Nedělá vám problémy o tom mluvit? Ne. Bylo to pondělí, jedna z posledních zkoušek před premiérou Skleněného zvěřince. Vzpomínám si, že jsem vyšla na jeviště, bylo to poprvé, kdy jsme hráli ve světlech. Já jsem byla ve světelném kuželu na kraji jeviště a kolem mě tma. Říkala svůj text a najednou jsem ucítila takový divný pocit a už jsem letěla. Co se vám honilo hlavou? Nevěděla jsem, co se stalo, ani co bude. Není to moc velká výška, něco přes metr. Ale když člověk nečeká, že sletí, je to horší. Ležela jsem na zemi a říkala si: premiéra před námi a pro mě jede záchranka. V nemocnici bylo definitivně potvrzeno, že máte zlomenou patní kost, že? Ano, byl tam se mnou celou dobu režisér Dušek a kolega Ivan Vacke. Všechna vyšetření, která jsem ten večer prodělala, absolvovali se mnou. Museli jsme přemýšlet, co se bude dít. Je to vždycky hrozná komplikace. V divadle se nakonec rozhodli, že premiéru přeloží a počkají, až se uzdravíte… To mi udělalo velkou radost. Samozřejmě, že mě napadlo, že se to přeobsadí, premiéra se posune třeba o týden a moji postavu bude hrát jiná kolegyně. Pochopila bych to, protože vím, jaký je provoz divadla a jak diváci netrpělivě čekají na novou inscenaci. Ale režisér Zdeněk Dušek si trval na tom, že na mě počká. Moc jsem si toho vážila, i když jsem si zároveň uvědomovala, že v divadle nastane celá řada potíží. Třeba s ostatními hrami. Maryša, Liška Bystrouška, Donaha! – ve všech inscenacích jsem hrála. Jak jste následné dny v nemocnici prožívala? Těžko. Vypadla jsem z rytmu práce, musela jsem se zastavit. Ale žádné osudové chvíle jsem neprožívala, snažím se věci brát s nadhledem. Zajímala se o vás média... Ano, teď jsem právě kolegům říkala, že za celou dobu, co jsem u divadla, se o mně tolik nepsalo, jako když jsem sletěla z jeviště (smích). Každou chvíli přišla sestřička a říkala: ´Píší o vás v novinách.´ Dokonce mi volala moje učitelka ze základní školy. Poslouchala v Brně zrovna rádio a když slyšela, že ve Slováckém divadle došlo ke zranění, lekla se prý: ´Jen aby to nebyla Jaruška.´ A byla jsem to já. Velkou radost mi ale udělali i diváci. Psali do divadla dopisy a přáli mi brzké uzdravení. To všechno mi moc pomáhalo. Jak dlouho jste se s faktem, že nemůžete na jeviště, vyrovnávala? Musím se přiznat, že vědomí, že se do divadla brzy vrátím, mě drželo nad vodou. Věděla jsem, že se se mnou počítá. Ale úplně v klidu jsem samozřejmě nebyla. Noha mě moc bolela a o pádu se mi každou chvíli i zdálo. Jaké to byly sny? Padala jsem do tmy. Trvalo to asi měsíc, ty sny přicházely v noci, ale i ve dne, když jsem na chvíli usnula. To bylo nepříjemné. Jak jste rekonvalescenci prožívala doma? Mohla jsem chodit jen v nejnutnějších případech. Takže když jsem vstala, hned zase upadla, berle neberle. A taky jsem zápasila se sádrou. Kdo to nezažil, nemůže pochopit. Nebylo to příjemné. Kolegové na vás ale nezapomněli… Moc mi pomohli. Jezdili ke mně na návštěvu, takže jsem věděla, co se v divadle děje, naše manažerka mě zásobovala Divadelními novinami a měla jsem tedy přehled i o jiných divadlech, z toho jsem měla radost. Jen si vždycky museli uvařit sami kafe. Těšila jste se na návrat? Ano, ale netušila jsem, jak hladce proběhne. Stačil by jediný špatný pohyb, pohnul by se mi v noze šroub a bylo by to špatné. Taky jsem nevěděla, jak všichni zpátky naskočíme do připravené inscenace. Zůstali jsme stát těsně před finále a konec. Je to jako když se člověk nadechne a nestačí vydechnout. Najednou nebylo nic. Ale tento týden jsem se k práci vrátili a překvapilo mě, že to šlo nakonec docela dobře. Už jste ve hře došli na místo, kdy se vám zranění přihodilo? Hned první den. Byl to zvláštní pocit. Jakmile na tu scénu došlo, začala jsem se smát. Byla to jakási obrana. A taky jsem se bála dělat kroky, takže režisér změnil aranžmá a já stojím na jednom místě. Takže premiéra, zdá se, už proběhne. Ale co ostatní inscenace? U některých her budeme muset hledat řešení. Například Maryšu bude ještě během června hrát Irenka Vacková, ale na Buchlově na začátku července už budu v roli Lízalky já. V muzikálu Donaha! stepujete. To s nemocnou nohou půjde asi těžko. Mám tam stepařské číslo na klavírním křídle, ale budeme je muset škrtnout. Na klavír bych asi vylezla, ale step samotný a následný seskok dolů by asi nešel. Ta noha je totiž tuhá a málo pohyblivá. Pokud se nepletu, reprízy, které tady u nás v divadle hrála paní Kleinerová z příbramského divadla, byly taky bez stepu. Tak mi diváci odpustí, že stepovat nebudu nějaký čas ani já. Navíc asi neobujete stepařské boty, že? Máte pravdu. Já mám totiž tu zraněnou nohu větší. Takže budeme muset v divadle jít vybírat nové boty, a to nejenom do Skleněného zvěřince. Stejný problém ale budu muset řešit i sama. Asi si budu kupovat boty o číslo větší. Jak se teď tedy cítíte? Noha pořád bolí, ale říká se, že na jevišti herce každá bolest přejde a je to pravda. O to horší je to potom. Hned po zkoušce si na ni dávám obklady, je totiž hodně nateklá. Do večera se trochu uklidní, ale druhý den s ní už zase běhám po jevišti, tak dostává zabrat. Ale snažím se, jak můžu. Manžel mi dělá masáže, zaplatila jsem si léčbu laserem, snad to pomůže. Jaroslava Tihelková Čtyřiačtyřicetiletá herečka vystudovala brněnskou Konzervatoř (absolvovala v roce 1982). Po angažmá ve zlínském divadle přešla v roce 1995 do Slováckého divadla, kde vytvořila celou řadu velkých postav. Pod vedením ruské režisérky Smilkové hrála například Irinu Arkadinovou v dramatu Racek, režisér Pitínský ji obsadil do postavy Revírníkové ve slavné Lišce Bystroušce. Za muzikálové postavy Dolly Lewiové v muzikálu Hello, Dolly (1999) a paní Johnstonové v muzikálu Pokrevní bratři (2001) získala cenu kritiky Největší z pierotů, stala se zároveň nejpopulárnější herečkou Slováckého divadla a získala Slováckého Oskara. Jaroslava Tihelková je vdaná, jejím manželem je herec Petr Franěk. Vychovávají spolu dceru Michaelu.