"Bylo těžké najít nějaký vzorec, jak překládat. Musel jsem ctít autorku, musel jsem ctít škrty a zároveň dát překladu mladistvější nádech. První tři strany mi zabraly hodně času, fakt jsem se s tím natrápil a hledal cestu," říká herec.

"Nebylo snadné udržet slovosled paní Preissové a zároveň to omladit, protože přece jen působí archaicky. Taktéž jsem se nemohl chopit stejného stylu, který najdeme u Galušky v jeho Slovácko sa súdí aj nesúdí, to už jsou taky starší věci a na jevišti by možná divácky nebyly hned tak uchopitelné. Takže... Myslel jsem, že to bude radost, ale natrápil jsem se," usmívá se Pavel Šupina.

Nicméně si myslí, že je jen dobře, že si překladatelskou práci vyzkoušel. "Kdybych to nezkusil, tak nevím, jaké by to bylo. Na první čtené jsem poznal, že ne všichni jsou nadšení a s úspěchem se to tak úplně nesetkalo. Já to ale stále neberu jako hotový tvar. Všichni, kteří v tom hrajeme, zde žijeme, a to nářečí kolem sebe slyšíme. Někteří jsme se tu narodili a už v porodnici jsme jej dostali do vínku. Konečné znění textu tedy nechávám na hercích a společné tvorbě," prozrazuje Pavel Šupina.

"Samozřejmě, že jsme ohraničeni informacemi, které musí zaznít, a "stylem", který jsem nastolil. Ale tím, jak je to naše nářečí svobodné a v každé vesnici trochu jiné, tak by tomu mělo být i zde - aby bylo každé postavě Její pastorkyně po chuti a přirozené. Nakonec se všichni stáváme "autory" výsledného textu. Vznikne společnou prací, která tomu všemu dodá na váze, a mohou se dít takové ty malé zázraky, kdy v divadle vzniká něco jako ráj na Zemi. Anebo se to vůbec nesetká s pochopením a slízne to kritiku. Těžko říct. Ale kdo nic nedělá, nic nepokazí a já bych si vyčítal, kdybych to nezkusil," uzavírá s úsměvem herec.

(blš)