24. 10. 2006
Rozhovor uveřejněný na stránkách MF Dnes v sobotu 21. října
S hercem Davidem Vaculíkem o zkoušení komedie Rychlé šípy, focení s Hanou Hegerovou a nervozitě před televizním natáčením.
Hraje jednu z hlavních rolí v muzikálu Donaha!, vytvořil titulní postavu u J. A. Pitínského v inscenaci Bratři Karamazovi, ale pro diváky zůstane především Jindrou Hojerem z komedie Rychlé šípy. Před šesti lety se divadelní podoba slavných komikových příběhů Jaroslava Foglara hrála ve Slováckém divadle poprvé, dnes slaví neuvěřitelnou 250. reprízu. Během té doby se z herců staly hvězdy. „V Novém Jičíně jsem před divačkami musel utéct do sprchy a držet dveře zevnitř, aby na mě nemohly,“ vzpomíná herec Slováckého divadla David Vaculík.
Pamatujete si na chvíli, kdy vás režisér Robert Bellan oslovil s nabídkou zahrát si v komedii Rychlé šípy?
Ano, bylo to před prázdninami v roce 2000 na parkovišti u divadla. Přišel za mnou s takovým nadšením, že se nedalo odmítnout, i když říkal, že počítá s deseti, patnácti reprízami. Ale sliboval, že to bude legrace, tak jsem kývl.
Znal jste v té době Rychlé šípy?
Věděl jsem, že existují, četl jsem Záhadu hlavolamu, ale komiksy jsem nastudované neměl. Tenkrát přes prázdniny jsem to ale dohnal a vyplatilo se mi to. Protože každou chvíli za námi při představení přijde někdo, kdo zná každé slovo a byla by ostuda, kdybychom my z jeviště neměli stejný přehled.
Takže dokážete třeba vyjmout ježka z klece?
(dlouhé ticho) Já nevím, jestli bych to měl říkat, ale asi bych to nezvládl. Vždycky spoléháme v klubu na Mirka Dušína. Ten si ví v každé situaci rady, takže kdyby nás někdo přivedl něčím takovým do úzkých, on to zachrání.
Vraťme se k samotnému zkoušení. Jak probíhalo?
Já si ho vlastně ani nepamatuji, protože Rychlé šípy vznikaly na podzim pod vlivem burčáku. Vzpomínám si, že jsme se pořád smáli a ptali se sami sebe, jestli se stejně tak budou bavit i diváci. V den premiéry jsme ale věděli, že se to povedlo.
Co je na té práci nejtěžší?
Přesně udržet vtip. Nepřestřelit tu hranici, kdy se z vtipu stává průšvih. S postupujícím počtem repríz je to ale těžší a těžší. Podle reakcí diváků to ovšem vypadá, že se nám to pořád ještě daří.
Kdy jste pochopil, že jste součástí mimořádné inscenace, která přepisuje dějiny Slováckého divadla?
Docházelo nám to s kolegy postupně. Nejdřív diváci začali vykupovat vstupenky u nás doma. Říkali jsme si, že je to tím, že nás znají a mají nás rádi. Ale pak jsme jeli třeba do Prostějova a tam vypukla po představení skoro panika, jak diváci dupali, hvízdali, tleskali. Nebo v Novém Jičíně. Skončilo představení a do zákulisí vtrhla skupinka studentek, které se dožadovaly fotek a podpisů tak vehementně, že jsem před nimi musel utéct do sprchy a držet dveře zevnitř, aby na mě nemohly. Tam David Vacke, představitel Mirka Dušína, pronesl známou větu, že už ví, jak se po koncertech cítili Beatles.
Jak jste si užívali vítězství na festivalech?
Nejsilněji jsme to vnímali asi poprvé, když jsme vyhráli na festivalu Dítě v Dlouhé v Praze. V Pardubicích, tam jsme skončili druzí, bylo zase hezké, jak si nás zavolali do salónku divadelní kritikové a rozplývali se nad tím, jak nám to jde. Někteří tu komedii poprvé zaregistrovali až tam, přitom jsme ji hráli už dva roky a blížili jsme se ke sté repríze.
Vy jste měl to štěstí, že jste se potkal se skutečným Jindrou Hojerem, tedy s doposud žijícím pánem, podle kterého Jaroslav Foglar před téměř 70 lety chlapce, jehož hrajete, pojmenoval. Jaké to bylo setkání?
Když jsem se dozvěděl, že divadlo vypátralo žijícího Jindru Hojera a že to není jen shoda jmen, ale skutečný předobraz mé postavy, byl jsem trochu nervózní. Když jsme se viděli, tak pan Hojer napřáhl ruku a řekl – Dobrý den, já jsem Jindra Hojer a já na to odpověděl stejně. Pak jsem pochopil, že on skutečně celý život žije z Foglarova poselství. Je velmi uctivý, milý, neodmítá podpisy, je čestný a stále vzpomíná na Foglara. Říkám si, že to musela být neskutečně silná osobnost, když takovým způsobem ovlivnila tolik lidí.
Co říkal na vaši inscenaci? Přece jen v ní neberete všechno vážně, trochu si z těch postav děláte legraci.
Toho jsme se báli. Jestli Jindra Hojer nebude ten ortodoxní foglarovec, který nesnese žádnou nadsázku. Opak byl pravdou. Ten dnes už skoro pětaosmdesátiletý pán se celou dobu velmi bavil a po představení dojatě říkal, že Foglar by byl z našeho provedení nadšený.
Kolikrát jste se potkali?
Pan Hojer přijel na stou a stopadesátou reprízu, pak onemocněl. Ale je to přes jeho věk velmi vitální člověk a slíbil, že na dnešní slavnostní reprízu přijede opět, i když má dalekou cestu až z Kosmonos u Mladé Boleslavi. Moc se na něj těšíme.
Během hraní jste se potkali s celou řadou dalších osobností. Jak na ně vzpomínáte?
Třeba s paní Hegerovou jsme točili v Praze na Kavčích horách pořad Pomozte dětem! Mě překvapilo, jak byla malinkatá. Na jevišti je to pokaždé královna a na ulici bych ji přehlédl. A krásně se při focení s námi styděla.
A co další známé tváře?
Výtečný byl třeba Richard Müller, ten požádal, abychom mu fotky s ním poslali, že by si je chtěl schovat. Tomáš Hanák se na nás s kolegy přišel podívat, když jsme hráli v Novém Jičíně a byl taky moc fajn.
Na vašem představení byl taky Bolek Polívka.
Ano, to jsme byli v Brně v jeho divadle. Byli jsme z něj trochu nervózní a chodili jsme se škvírami v kulisách dívat, jestli se směje.
A smál se?
Moc a získal si nás všechny tím, že k nám po představení přistupoval jako kolega ke kolegům, rovný k rovným, i když je s tím, co umí a co má za sebou o několik světelných let jinde. Moc si ho vážím.
Také vás pak pozval do televizní Manéže. Jak na natáčení vzpomínáte?
Nevěděli jsem, jak to dopadne, neměli jsme žádné zkušenosti. Nejdřív jsme jeli k Bolkovi na farmu do Olšan a tam si jen tak povídali. Pořád jsme čekali, kdy začneme něco tvořit, nervózní byl asi i režisér Chudoba, ale Bolek jen říkal, že to dopadne dobře, že to cítí. Scénka se vymyslela na následných zkouškách. Bolek si jen tak pro sebe něco povídal a jakmile se rozsvítily kamery, tak chrlil vtip za vtipem. Točí se třikrát a on byl třikrát jiný a pokaždé geniální.
Vídáte se s ním častěji?
Loni byl tady u nás v divadle a stavil se za námi i na Malou scénu, kde jsme zrovna hráli Rychlé šípy, pak jsme s ním seděli v divadelním klubu, občas jej někdo z nás někde potká a on si vždycky udělá čas na to, aby prohodil aspoň pár vět.
Je šance, že by se dnes večer mohl v Hradišti ukázat taky?
Bolek dnes večer hraje v Uherském Brodě, ale slíbil, že když to bude jen trochu možné, staví se po skončení představení při zpáteční cestě do Brna k nám do divadla, aby nás i diváky pozdravil. Uvidíme, jak to dopadne, má přece jen spoustu jiných povinností.
Za šest let od premiéry jste toho s Rychlými šípy zažili opravdu hodně. Jak dlouho je ještě budete hrát?
Pokaždé říkáme, že dokud budou komedii chtít vidět diváci, budeme ji hrát. A protože je neustále vyprodaná, tak to bude asi ještě hodně dlouho.
Je něco, co by ji mohlo zastavit?
Nevím. Myslím si, že by se mohlo stát, že by někdo dostal hodně zajímavou nabídku do jiného angažmá nebo na natáčení filmu. Samozřejmě, že by se jednotlivé postavy daly nahradit, ale nevím, jestli bych to chtěl. A kdyby se mělo postupně rozpadat, tak si raději říct – skončíme. Zahrajeme posledních deset představení a konec.
Hrozí to podle vás?
Myslím si, že momentálně ne. Očekávám, že třístou reprízu odehrajeme. Ale člověk nikdy neví.
Ano, bylo to před prázdninami v roce 2000 na parkovišti u divadla. Přišel za mnou s takovým nadšením, že se nedalo odmítnout, i když říkal, že počítá s deseti, patnácti reprízami. Ale sliboval, že to bude legrace, tak jsem kývl.
Znal jste v té době Rychlé šípy?
Věděl jsem, že existují, četl jsem Záhadu hlavolamu, ale komiksy jsem nastudované neměl. Tenkrát přes prázdniny jsem to ale dohnal a vyplatilo se mi to. Protože každou chvíli za námi při představení přijde někdo, kdo zná každé slovo a byla by ostuda, kdybychom my z jeviště neměli stejný přehled.
Takže dokážete třeba vyjmout ježka z klece?
(dlouhé ticho) Já nevím, jestli bych to měl říkat, ale asi bych to nezvládl. Vždycky spoléháme v klubu na Mirka Dušína. Ten si ví v každé situaci rady, takže kdyby nás někdo přivedl něčím takovým do úzkých, on to zachrání.
Vraťme se k samotnému zkoušení. Jak probíhalo?
Já si ho vlastně ani nepamatuji, protože Rychlé šípy vznikaly na podzim pod vlivem burčáku. Vzpomínám si, že jsme se pořád smáli a ptali se sami sebe, jestli se stejně tak budou bavit i diváci. V den premiéry jsme ale věděli, že se to povedlo.
Co je na té práci nejtěžší?
Přesně udržet vtip. Nepřestřelit tu hranici, kdy se z vtipu stává průšvih. S postupujícím počtem repríz je to ale těžší a těžší. Podle reakcí diváků to ovšem vypadá, že se nám to pořád ještě daří.
Kdy jste pochopil, že jste součástí mimořádné inscenace, která přepisuje dějiny Slováckého divadla?
Docházelo nám to s kolegy postupně. Nejdřív diváci začali vykupovat vstupenky u nás doma. Říkali jsme si, že je to tím, že nás znají a mají nás rádi. Ale pak jsme jeli třeba do Prostějova a tam vypukla po představení skoro panika, jak diváci dupali, hvízdali, tleskali. Nebo v Novém Jičíně. Skončilo představení a do zákulisí vtrhla skupinka studentek, které se dožadovaly fotek a podpisů tak vehementně, že jsem před nimi musel utéct do sprchy a držet dveře zevnitř, aby na mě nemohly. Tam David Vacke, představitel Mirka Dušína, pronesl známou větu, že už ví, jak se po koncertech cítili Beatles.
Jak jste si užívali vítězství na festivalech?
Nejsilněji jsme to vnímali asi poprvé, když jsme vyhráli na festivalu Dítě v Dlouhé v Praze. V Pardubicích, tam jsme skončili druzí, bylo zase hezké, jak si nás zavolali do salónku divadelní kritikové a rozplývali se nad tím, jak nám to jde. Někteří tu komedii poprvé zaregistrovali až tam, přitom jsme ji hráli už dva roky a blížili jsme se ke sté repríze.
Vy jste měl to štěstí, že jste se potkal se skutečným Jindrou Hojerem, tedy s doposud žijícím pánem, podle kterého Jaroslav Foglar před téměř 70 lety chlapce, jehož hrajete, pojmenoval. Jaké to bylo setkání?
Když jsem se dozvěděl, že divadlo vypátralo žijícího Jindru Hojera a že to není jen shoda jmen, ale skutečný předobraz mé postavy, byl jsem trochu nervózní. Když jsme se viděli, tak pan Hojer napřáhl ruku a řekl – Dobrý den, já jsem Jindra Hojer a já na to odpověděl stejně. Pak jsem pochopil, že on skutečně celý život žije z Foglarova poselství. Je velmi uctivý, milý, neodmítá podpisy, je čestný a stále vzpomíná na Foglara. Říkám si, že to musela být neskutečně silná osobnost, když takovým způsobem ovlivnila tolik lidí.
Co říkal na vaši inscenaci? Přece jen v ní neberete všechno vážně, trochu si z těch postav děláte legraci.
Toho jsme se báli. Jestli Jindra Hojer nebude ten ortodoxní foglarovec, který nesnese žádnou nadsázku. Opak byl pravdou. Ten dnes už skoro pětaosmdesátiletý pán se celou dobu velmi bavil a po představení dojatě říkal, že Foglar by byl z našeho provedení nadšený.
Kolikrát jste se potkali?
Pan Hojer přijel na stou a stopadesátou reprízu, pak onemocněl. Ale je to přes jeho věk velmi vitální člověk a slíbil, že na dnešní slavnostní reprízu přijede opět, i když má dalekou cestu až z Kosmonos u Mladé Boleslavi. Moc se na něj těšíme.
Během hraní jste se potkali s celou řadou dalších osobností. Jak na ně vzpomínáte?
Třeba s paní Hegerovou jsme točili v Praze na Kavčích horách pořad Pomozte dětem! Mě překvapilo, jak byla malinkatá. Na jevišti je to pokaždé královna a na ulici bych ji přehlédl. A krásně se při focení s námi styděla.
A co další známé tváře?
Výtečný byl třeba Richard Müller, ten požádal, abychom mu fotky s ním poslali, že by si je chtěl schovat. Tomáš Hanák se na nás s kolegy přišel podívat, když jsme hráli v Novém Jičíně a byl taky moc fajn.
Na vašem představení byl taky Bolek Polívka.
Ano, to jsme byli v Brně v jeho divadle. Byli jsme z něj trochu nervózní a chodili jsme se škvírami v kulisách dívat, jestli se směje.
A smál se?
Moc a získal si nás všechny tím, že k nám po představení přistupoval jako kolega ke kolegům, rovný k rovným, i když je s tím, co umí a co má za sebou o několik světelných let jinde. Moc si ho vážím.
Také vás pak pozval do televizní Manéže. Jak na natáčení vzpomínáte?
Nevěděli jsem, jak to dopadne, neměli jsme žádné zkušenosti. Nejdřív jsme jeli k Bolkovi na farmu do Olšan a tam si jen tak povídali. Pořád jsme čekali, kdy začneme něco tvořit, nervózní byl asi i režisér Chudoba, ale Bolek jen říkal, že to dopadne dobře, že to cítí. Scénka se vymyslela na následných zkouškách. Bolek si jen tak pro sebe něco povídal a jakmile se rozsvítily kamery, tak chrlil vtip za vtipem. Točí se třikrát a on byl třikrát jiný a pokaždé geniální.
Vídáte se s ním častěji?
Loni byl tady u nás v divadle a stavil se za námi i na Malou scénu, kde jsme zrovna hráli Rychlé šípy, pak jsme s ním seděli v divadelním klubu, občas jej někdo z nás někde potká a on si vždycky udělá čas na to, aby prohodil aspoň pár vět.
Je šance, že by se dnes večer mohl v Hradišti ukázat taky?
Bolek dnes večer hraje v Uherském Brodě, ale slíbil, že když to bude jen trochu možné, staví se po skončení představení při zpáteční cestě do Brna k nám do divadla, aby nás i diváky pozdravil. Uvidíme, jak to dopadne, má přece jen spoustu jiných povinností.
Za šest let od premiéry jste toho s Rychlými šípy zažili opravdu hodně. Jak dlouho je ještě budete hrát?
Pokaždé říkáme, že dokud budou komedii chtít vidět diváci, budeme ji hrát. A protože je neustále vyprodaná, tak to bude asi ještě hodně dlouho.
Je něco, co by ji mohlo zastavit?
Nevím. Myslím si, že by se mohlo stát, že by někdo dostal hodně zajímavou nabídku do jiného angažmá nebo na natáčení filmu. Samozřejmě, že by se jednotlivé postavy daly nahradit, ale nevím, jestli bych to chtěl. A kdyby se mělo postupně rozpadat, tak si raději říct – skončíme. Zahrajeme posledních deset představení a konec.
Hrozí to podle vás?
Myslím si, že momentálně ne. Očekávám, že třístou reprízu odehrajeme. Ale člověk nikdy neví.