15. 3. 2016
Herec Vladimír Doskočil je bezesporu velmi výraznou postavou našeho divadla. Jeho součástí je dlouhých 25 let! Když se řekne jeho jméno, lidé si hned vybaví jeho pevný mužný zjev, husté sněhobílé vlasy a hlavně nezaměnitelný vlídný hlas.
Po nedávné hospitalizaci v nemocnici už na své milované Smraďavce nabírá síly k tomu, aby v dubnu opět mohl předstoupit před diváky jako André v tragikomickém příběhu Táta. Dubnová repríza je sice vyprodaná, ale pořád máte šanci získat vstupenky na květen, dokonce i na 5. 5., kdy se bude jednat o speciální narozeninové představení. V tento den totiž Vladimír Doskočil oslaví 70. narozeniny! Vstupenky můžete rezervovat ZDE...
A pokud by vás zajímalo, co pro něj hlavní role v Tátovi znamená; jaké z více jak 80 rolí, které ve Slováckém divadle ztrvárnil, mu nejvíce přirostly k srdci; nebo jak je to s jeho loučením se s angažmá ve Slováckém divadle, tak se začtěte do následujícího rozhovoru. Ten vyšel v aktuálním čísle Zpravodaje města Uherské Hradiště. Otázky pokládala Markéta Macháčková..
Ve hře Táta máte velký herecký prostor, co pro vás tato role znamená?
Role Andrého byla pro mě hozená rukavice a velký úkol. Chtěl jsem, aby po zhlédnutí této hry si lidé, především mladí, kteří jedou naplno v této uspěchané době, uvědomili, že je potřeba si užívat každý den. Na tomto světě jsme jen na návštěvě… Lidé hoří, hoří a neví, kdy vyhoří. Co mladá generace bude dělat se stárnoucí generací? Mládí bylo vždy revoluční a následovalo vývoj, ale dnešní doba postrádá jistou bezprostřednost. Vždycky si říkám: Usměj se – svítí slunce!
Zároveň to má být hra, kterou se loučíte s angažmá ve Slováckém divadle…
Ano. Lidé se lekli, že končím s jevištěm. Všichni mi říkají: „Neblázni, cože?“ Ale já nekončím, jen jsme se tak s vedením divadla dohodli a já jim vyšel vstříc. Rozhodně se ale nebráním žádným dalším hereckým výzvám. Vůči bohyni Thálii jsem velmi pokorný a nikdy jí neukážu záda.
Uherské Hradiště je vaše rodné město, jak ho vidíte dnes?
Já jsem se nenarodil v nemocnici, ale vedle liďáku, dnešní Orlovny. To je můj rodný dům. V kašně na Mariánském náměstí jsem se naučil plavat čudla pudla a tenisákem jsme hráli u kašny rožky – to byly naše branky. Tehdy tudy projelo jedno, dvě auta a dnes je náměstí jiné… Celé město se mění do krásy. Kolikrát pro mě mají místa ve městě ještě stará jména, i když jsou tam už dnes nové podniky, příjemné předzahrádky. Líbí se mi, jak město žije … Se ženou už dlouho žijeme na Smraďavce a tam je mi dobře.
Jak vnímáte diváky, cítíte se jinak, když hrajete v Hradišti nebo mimo něj?
Chtěl bych vzdát hold hradišťským divákům. Jsme východním cípem naší země a prý tu lišky dávají dobrou noc. Pro mě je ale Hradiště doslova metropolí Slovácka v jeho kulturním postavení, máme tu velké zázemí v obecenstvu. Je to historicky dáno už třeba Slováckou filharmonií a dalšími spolky a organizacemi. Chtěl bych říct, že minulost se nedá vymazat. Naše město si v evoluční spirále stále nese onu kulturnost. Některá města se můžou snažit sebevíc, ale tomu se přiblížit nemohou. Proto i ono Slovácké divadlo, které vzniklo v pětačtyřicátém, mělo odjakživa svou váhu.
Ztvárnil jste za své působení přes 80 rolí, které vám utkvěly v paměti?
Nemusí to být velká role obsahem, pro mě opravdu není malých rolí. V Pitínského Lišce Bystroušce to byl pytlák Harašta, pro mě nezapomenutelným zůstává samozřejmě žid v Šumařovi na svatbě. Když jsem hrál starého a hnusného otce Karamazova, moji příbuzní na Vysočině mi volali, co jsem to za všiváka…
Když se řekne Vladimír Doskočil, spoustě lidí se vybaví váš nezaměnitelný hlas, nebyl ale pro vás třeba někdy i k zlosti?
Je nezaměnitelný, ale taky hodně hlasitý. Vždycky jsem říkal, že nejsem panelákový typ,… Pravdou je, že od mládí jsem slýchal, že je můj hlas jiný, a jsem rád, že jsem ho hodně využil, a to nejen v divadle, ale při nahrávkách mluveného slova – regionálních pověstí pro Fonoklub a dalších.
Namlouváte pověsti, příběhy z dějin, co vy a historie?
Je to jeden z mých velkých koníčků. Kdo historii nezná a nechce znát, vlastně ani nežije. Z ní čerpej a vytvoř si nějaký názor na svět. Minulost, teď a budoucnost, to patří k sobě.