"Zkoušení ve Slováckém? Velice příjemná zkušenost!," říkají mladí herci

Slovácké divadlo momentálně připravuje poslední titul letošního předplatného, známou českou klasiku Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka. Režie hry, ve které poprvé zazněla česká hymna, se ujal ředitel divadla Michal Zetel a premiéra se uskuteční v sobotu 15. září. Slovácký soubor se pro připravovanou novinku rozšíří také o dvě mladé herecké posily, Františka Maňáka a Pavla Šupinu, kteří ztvární postavy německého hospodáře u máselnice Andrease Jammerweila a mlynářského krajánka Jeníka.

Jak se vám zkouší ve Slováckém divadle a s režisérem Michalem Zetelem?

Pavel Šupina: V první řadě musím poznamenat velmi milé přijetí nás jako hostů. Pro mě osobně je velmi důležité si rozumět s kolegy i mimo zkoušení. Myslím, že kolektiv Slováckého divadla se prostě nezapře! Zkoušíme s herci, z nichž mnozí mají za sebou stejnou školu, jako my, takže hned bylo o čem povídat a na co vzpomínat, což nám umožnilo téměř okamžitě navázat kontakt. Mimo to jsme ale v novém prostředí a upřímně, já byl a ještě jsem trošku nervózní.  Postupem času ale poznávám, že zbytečně. Začíná na mě dýchat pozitivní domovská atmosféra, kterou jsem zažíval na JAMU. K tomu všemu jsem mezi lidmi, které jsem odmalička pozoroval z hlediště, a nikdy by mě nenapadlo, že z těch sedaček jednou vystřelím na plac za nimi (úsměv). Ještě teď tomu tak nějak nemůžu uvěřit. S Michalem se znám od nástupu na školu. Byl mým pedagogem, zná mě, můj přístup a  já zase ten jeho. Navíc si dobře rozumíme i mimo jeviště, takže zkoušení jde od ruky a s radostí.

František Maňák: Zkoušení ve Slováckém je velice příjemná zkušenost. Celý ansámbl je vstřícný a atmosféra uvolněná, plná pohody a přesto profesionální. Jinak co se zkoušení s Michalem Zetelem týče, jsem moc rád, že první věc po škole můžu dělat s ním. Myslím si, že máme podobný úhel pohledu, takže se můžeme příjemně doplnit.

Co si myslíte o Fidlovačce?

Pavel Šupina: Hra, kde zazní naše nynější státní hymna? Většina lidí si ji spojuje pouze s tímto. Já si myslím, že nám nabízí daleko víc. I když se vracíme k jejím počátkům, do devatenáctého století, můžeme si všimnout, že nám svým způsobem stále nastavuje aktuální zrcadlo. Zrcadlo jakýchsi vzorců chování vlastních nám, jakožto Čechům. Každý z nás v ní najde alespoň střípek sebe sama. Já už nalézám.

František Maňák: Řekl bych, že hra krásně nastavuje našemu národu zrcadlo, ve kterém se zrcadlí jak naše negativní vlastnosti, tak i ty pozitivní. Je to už sto let od založení naší republiky a tak si myslím, že je dobré se podívat na to, jak daleko jsme ušli. Jestli je v nás stále tak silné to, co v nás viděl Tyl, anebo je tomu jinak.

Jaká je vaše dosavadní zkušenost s profesionálním jevištěm?

Pavel Šupina: Zatím nijak moc velká. Měl jsem tu čest hostovat v Brněnské Redutě jako jeden z mnoha číšníků po boku Vladimíra Javorského. Vzhledem k pozici, která mi byla přidělena, se bohužel nedá mluvit o nějaké bohaté herecké zkušenosti.  Ale možnost být s Vladimírem na place a pozorovat jej, mi poskytla nezapomenutelné zážitky a inspiraci, ze které čerpám doteď. Doposud mám za sebou jen školní nebo menší, ale ne méně důležité mimoškolní projekty. Na profesionálních prknech jsem, dá se říct, střevo, které doufá, že bude vědět "kerá páčka, jak sa mačká".

František Maňák: Zatím toho moc nebylo, během školy se celému našemu ročníku poštěstilo setkat se na jevišti s Vladimírem Javorským a Evou Novotnou v divadle Reduta. No a mě samotnému se z profesionálních scén poštěstilo projít se jen po prknech divadla U stolu, ale mimo to jsem měl možnost zahrát si v prostorech alternativních a studentských, jako jsou Studio Marta, Mýdlo a Paradox.

Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka

Divadelní hra Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, jak zní celý její název, byla poprvé uvedena 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle v Praze. Knižně byla vydána v roce 1877. Ve hře se objevuje píseň Kde domov můj, která se později stala českou hymnou. Ve hře ji zpívá slepý houslista Mareš. Autorem písně je český hudebník, dirigent a hudební skladatel František Škroup.

Fidlovačka byla oblíbená jarní slavnost pražských ševců, která se každoročně konala po Velikonocích v Nuselském údolí u potoka Botiče v Praze Nuslích. Její název byl odvozen od ševcovského nástroje zvaného fidlovačka, který ševci používali k hlazení neboli fidlování kůže při výrobě obuvi. Symbol této slavnosti představovala břízka ozdobená věncem z jarních květů, stuhami a malovanými kraslicemi. Na vrcholku břízy byla připevněna ševcovská fidlovačka.

O Fidlovačce se psalo jako o hře umělecky bezcenné, neschopné života na moderním jevišti. Dramaturg a teatrolog Ivo Osolsobě ji naopak označil termínem "operetta aperta", tedy otevřené dílo, oceňuje její přístupnost různým interpretacím, a současně ji s jistou mírou nadsázky přirovnává ke slavnému muzikálu West Side Story, v jehož lokální variantě spolu místo dvou gangů soupeří konkurenční party podskalských dřevorubců o výhodný melouch.

 

Blanka Šmejdovcová