Oskar a růžová paní

Potkala ho Smrti

Románový příběh Erika Emmanuela Schmitta je na první pohled pro divadlo látkou nevhodnou, vždyť se dá předpokládat, že sotva někoho do divadla přiláká téma smrti desetiletého chlapce. Kdo by se rád díval na poslední dny nebohého dítěte? Bylo by však chybné spoléhat se na první dojmy. Tak jako autor novely příběh usadil do filozofického rámce, který odkazuje ke křesťanské spiritualitě, a jeho poselství je oslavou života, naděje a radosti, i dramatizace této novely – jak tvůrci věří a doufají – svým smyslem připomene, že stejně jako každý den končí nocí, aby ta zase ustoupila jitru, i téma smrti může být na divadle především oslavou života. Příběh malého Oskara přece není tragický, byť by se tak na první pohled mohl jevit, neboť rozměry života desetiletého hocha v konfrontaci s konečností bytí jsou pro nás tragické.
Nenahlížíme však – spolu s autorem novely – na Oskarův život tragicky. Přijímáme úhel pohledu „bábi Růženky“, a byť nás mnohokrát při čtení, při adaptaci i při samotném zkoušení inscenace přemohl smutek nad Oskarovým údělem a opakovaně nám vyhrkly slzy, věděli jsme, že náš hrdina nám na tomto světě po sobě zanechal velké pozitivní poselství: každý život, třeba i ten nejtěžší, nejnepatrnější, plný bolesti a strádání, je současně naplněn smyslem. Je naplněn nadějí i radostí. Vždyť život je na tomto světě darem největším.
Naučili jsme se smrt v posledních desetiletích nepouštět do našich životů. Odháníme ji jak žebračku od našich prahů a přitom si tím jen lžeme do vlastní kapsy a nedochází nám, jak pošetile se chováme. Zvykli jsme si umírat v izolaci, někde mimo zraky všech, ve sterilním prostředí nemocnic a léčeben pro dlouhodobě nemocné. Až příliš často také v osamění, v úzkosti a strachu, sice pod pláštěm chemických utěšitelek, vlídných snad k našemu chátrajícímu tělu, leč netečných k naší rozbolavělé duši. Kéž bychom přitom potkali – dříve než smrt – i tu „růžovou paní“!
Budeme-li pátrat po genezi tohoto dramatického žánru a hledat v dějinách umění, najdeme v našem civilizačním okruhu mnoho příkladů a nekončící linii, která se táhne od starověku do současnosti. Úzkost ze smrti je ostatně velké téma nejstarší dochované literární památky: eposu o Gilgamešovi. Křesťanství z tohoto tématu pak vytěžilo pro lidstvo velké a krásné poselství o naději a smyslu, o velkém božím plánu, na jehož začátku i konci je člověk. Středověk tento křesťanský příběh i poselství pak mnohokrát zobrazil. Nejen v podobě umučeného božího syna na kříži, v matčině náruči či v při-hrobové scéně, kde tři Marie oplakávají toho „jenž už není tu“, aby si vzápětí, z úst archandělových, vyslechly tu radostnou zprávu o zmrtvýchvstání. Brzy se toto téma vtělilo i na jeviště a vznikl žánr mystérií: dramatizace evangelií; miráklů: dramatizace příběhů ze života svatých; a někdy od 14. století se rozvíjí i moralita jako žánrová varianta náboženských her.
Moralita je žánr alegorický. Nezobrazuje viděnou skutečnost v reálné perspektivě, nýbrž zobrazuje symbolicky, tj. skrze reprezentativní symboly, které jsou zástupci jiné skutečnosti či idejí. Moralita tíhne k modelu i k abstrakci, jež má vystihnout nikoli konkrétní, ale obecné. Moralita „posílá“ na jeviště lidský typ, obecného člověka, „kohokoliv“. Ostatně titul jedné z nejstarších dochovaných středověkých moralit z 15. století, která se objevila současně na několika místech Evropy, nese název Everyman, lat. Homulus, tedy „člověk – kdokoli z nás“. V této hře se Kdokoli ve svém příběhu setkává s alegorickými postavami, např. s Bohem, Krásou, Přátelstvím, Rozumem, Sílou, Poznáním – i se Smrtí.
Novelu Oskar a růžová paní ve své jevištní podobě můžeme přiřadit jako současnou variantu této dlouhé žánrové linie. 

-liv-