Divadelní kritik J. P. Kříž o naší minulé sezóně i o jiném...

Ve čtvrtek 22. srpna jsme zahájili další divadelní sezónu. Nejdříve jsme se ale ohlédli za tou uplynulou. Všechny naše inscenace poctivě sleduje divadelní kritik J. P. Kříž. Kdo jiný by tedy mohl přispět "zpětnou vazbou" a vypracovat jakési zhodnocení jednotlivých inscenací a také zasadit práci Slováckého divadla do celorepublikového kontextu (tím spíše, že podobně jako naši práci, sleduje i dění v divadlech po celé republice a může tedy srovnávat)? Dnes navážeme na více než dvouhodinové setkání s J. P. Křížem v úvodu sezóny a nabízíme i návštěvníkům webových stránek Slováckého divadla některé jeho postřehy. Možná se v nich objeví i něco z toho, co společně s uměleckým souborem v úvodu sezóny probírali...

Pane Kříži, kromě toho, co je napsáno v úvodu, můžete vnímat i dlouhodobější vývoj ve Slováckém divadle, protože k nám jezdíte již řadu let. Jaká ve srovnání s dřívějšími sezónami byla podle vás ta minulá? Vidíte nějaký vývoj, posun, něco nového (ať už v pozitivním či negativním smyslu)?
Ve Slováckém divadle odjakživa obdivuji jednu z nejpromyšlenějších a hledačských dramaturgií mezi českými scénami. Mohli by se v Hradišti spokojit s divácky vděčnými kousky – s klasikou, komediemi – ale oni se nebojí kráčet i nevyšlapanými cestami. To zní jako fráze, že? - V regionálních divadlech si každý netroufne pozvat ke spolupráci Oxanu Smilkovou, Jana Antonína Pitínského, a nebo třeba Jakuba Macečka. A nebo přinést dokonce provokativní, po mém soudu do jisté míry mezní téma Elfridy Jelinekové. Co je na východní Moravě fascinující, to je vzácně fungující, soudržná herecká parta. Uvědomuji si to už odedávna, když se v náhradním prostoru kdesi kolem staroměstské křižovatky hrálo v režii Břetislava Rychlíka o sviadnovském mordu zbojníka Ondráše. Myslím, že i s krásnou písničkou Jiřího Bulise o svobodě, pro kterou páni odvážným „šibeničky strója“. Pravda, stárnete i v Hradišti. Divadlo Parodyje už funguje míň než dřív, ale pořád do Hradiště jezdím rád, protože tady mohu mít většinou z divadla radost. Možná ta minulá sezóna byla méně výrazná než několik předcházejících. Ale to není ústup ze slávy. I Himaláje mají svou špičku, a výš to už zkrátka nejde. 

Jak vnímáte Slovácké divadlo právě ve zmíněném celorepublikovém kontextu?
Už jsem to naznačil. Kritik by neměl být mentorem ani zatratitelem nebo povýšeným, jen špičkujícím pozorovatelem. Má to být jen poučenější divák. Nejvíc si vážím televizního výroku Jiřího Menzela, který – když mu vyčítali jeho misi v Divadle Na Vinohradech - prohlásil, že divadelní kritiky a kritiků si moc neváží pro viditelné komplexy většiny z nich. Pak se odmlčel a řekl: „S jedinou výjimkou. Jiří P. Kříž. Na něm je vidět, že má divadlo opravdu rád.“ Mít radost z divadla, to mne dlouhodobě provází jen ve Slováckém divadle, v hradeckém Klicperově divadle, v ostravských scénách Aréna a v Divadle Petra Bezruče, za časů normalizace v Huse na provázku a v HaDivadle, dneska v brněnském Buranteatru, v Praze v Dejvickém divadle a v Divadle v Dlouhé, a někdy také v Jihočeském divadle v Budějicích a v Západočeském divadle v Chebu. Zapomněl jsem na Zlín, kde parta táhne za jeden provaz podobně jako v Hradišti. Ale o něco míň.

Co byl pro vás v poslední době opravdu mimořádný divadelní zážitek? Za prvé u nás, za druhé jinde v republice?
U vás v Hradišti zážitkem nejnovějším je kupodivu komedie, které předpovídám nejméně tři sezóny života: Cooneyho Nájemníci. Brilantní fraška pro každého. I nejobyčejnějšího diváka pobaví trampoty člověka, který se po duchu frašky stále víc zaplétá do vlastních lží. I nejofrněnější kritik pak ocení pichlavost namířenou proti přebujelému sociálnímu systému státních příspěvků a finančních podpor. V Británii? V Řecku? Poslal bych tam na ně naše Julínky, Dobeše a Drábky. A měli by po ptáchách. - Jinde? Určitě Ucpanej systém Irvina Welshe v Dejvickém divadle, právem získal Cenu Alfreda Radoka jako nejlepší inscenace roku 2012. S nadějí i bez ní aneb Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli, Tomáše Vůjtka – krutý kabaret o životě Josefy Slánské, manželky popraveného vůdce tzv. spikleneckého centra. A nesmím zapomenout na Pitínského Kalibův zločin. Ale to už jsem zase v Hradišti. Tak ještě Tichý Tarzan Husy na provázku o kyjovském fotografovi a houmelesákovi Miroslavu Tichém, kterého skvěla zahrála Ivana Hloužková... 

Čeho si na práci Slováckého divadla ceníte a co byste doporučil aby se změnilo, zlepšilo, posunulo?
Daleko od hlučícího davu, s minimem příležitostí prosadit se třeba v televizi nebo ve filmu, dělají znamenité divadlo! Peněz mají pořád méně, bůhvíkdo vyhraje volby, takže nejistota nekončí. Posun? Možná o té naší mizérii začít víc hrát. Už se nedá všechno svádět na staré struktury. Ty včera nové, jak se ukázalo, nejenom zestárly. V asociálnosti a kořistnosti podivně pokřivené společenství vekslácko-mafiánského kapitalismu vládu jedné strany ještě předčilo.

Co je podle Vás "dobré divadlo"?
Divadlo Slovácké. Aby to neznělo devótně, tak tedy takové, které má skoro pořád plno, nepodbízí se, umí proporčně nabídnout inscenace k pobavení i k zamyšlení, nebojí se riskovat, pokouší se znovu a znovu hledat a nacházet věci neotřelé, podívat se na ně vlastníma očima... Vždyť říkám: Slovácké!