Igor Stránský: Chtěl bych to dotáhnout na stovku

Rozhovor uveřejnil Deník: Ředitele Slováckého divadla Igora Stránského čeká zlomový rok. Po pětadvaceti letech opustí ředitelské křeslo a zůstane tak především režisérem, kterým, jak ostatně sám tvrdí, je nejradši. Letos nastuduje dvě inscenace. Světovou klasiku Williama Shakespeara Macbeth a baladickou Studnu světců Johna Millingtona Synge. Druhá zmiňovaná bude mít premiéru tuto sobotu. „Je to krásná hra,“ říká pár dnů před premiérou režisér Stránský.

Co si má divák představit pod tím poněkud tajemným názvem Studna světců?
Nádhernou smaragdovou krajinu, tu a tam vystupující skaliska, respektive vysoké kamenné ploty oddělující jednotlivá hospodářství, keltské kříže, ranní mlhy, táhnoucí se nad mokřinami, pasoucí se stáda dobytka a nad tím vším nádherné melodie, tak typické pro ostrov, nesoucí název Irsko.

Sám jste řekl, že Studna světců je krásný baladický příběh. Čím vás takové příběhy tak lákají?

Lidmi. Můžete vstoupit do jejich nitra a z jednotlivých střípků začnete skládat různé lidské osudy, osudy prostých lidí s nádhernou duší. Jsou to příběhy lidí, kteří z krve a potu vytvářejí základní podmínky svého života. Stačí jim málo, aby byl jejich život naplněn především sluncem ve svých duších.

Prozradíte o hře něco konkrétnějšího?

Je to krásná hra.

Jistě víte kolikátá režie Studna světců bude. Bilancujete nějak?
Ano, vedu si svoji soukromou statistiku. Studna světců bude má režie s pořadovým číslem 88. Ale na bilancování nemám čas. K tomu se snad dostanu, až nebudu mít co dělat. V současné době se mi v hlavě honí okolo deseti titulů, které bych ještě rád na jevišti realizoval. Bylo by to docela báječné, kdyby se mi to podařilo dotáhnout nejméně na stovku.

Co myslíte, že bylo pro herce hrající hlavní role nejtěžší?
Nevím, to se spíše zeptejte jich. Třeba vám odpoví, že nejtěžší úkol pro ně byla práce s režisérem Stránským.

A s čím jste se nejvíc pral vy osobně?
Najít ten nejlepší klíč, jak inscenaci vytvořit. Studnu světců v sobě nosím už několik let. Mimo jiné mi velice pomohla návštěva Irska, kde jsem měl oči a uši dokořán a ukládal do svého nitra každodenní zážitky. Ještě nejsme v úplném finále, ale už nyní snad mohu říci, že jsem měl šťastnou ruku na všechny spolupracovníky. (Herci, scénografie, hudba, texty písní, choreografie, dramaturgie.) Je to moc dobrý tým.

Jak se režírují herci, kteří hrají nevidomé?
Neměl jsem s tím zásadní problém, protože ve svém blízkém okolí znám několik nevidomých, jsou to příbuzní, nebo dobří přátelé. Z jejich běžného života jsem stačil odpozorovat celou řadu zajímavých detailů. Na zahajovací zkoušku jsem pozval nevidomou paní učitelku Mirku Kneslovou, kterou zná celá řada lidí ze ZUŠ v Uherském Hradišti. Hlavním představitelům poskytla velmi cenné rady a informace o svém běžném životě a zvycích, z pozice nevidomého. Ještě malou poznámku. Není to má první inscenace, kde se ve významné roli objevuje nevidomý. Již v osmdesátých letech jsem režíroval americkou hru Motýli. Snad si na ni ještě někdo občas vzpomene.

Máte plnou hlavu Studny světců, nebo už po očku připravujete i inscenaci Macbeth?
To víte, že na mne už Macbeth ze svého hradu Dunsinan netrpělivě mává. Mám však jednu velkou výhodu. Ze smaragdového ostrova Irska je to jenom malý skok přes moře do Skotska.

Co byste popřál divákům do roku 2015? A co sobě?
Přeji divákům, aby měli rádi svého sedmdesátiletého oslavence – Slovácké divadlo. To ať se jim za jejich přízeň odměňuje krásnými a kvalitními inscenacemi. A sobě? Ať mám zdravé srdce a hlavu.