Pavlova odpověď: Předpokládal jsem, že spontánněji budou reagovat studenti. Překvapilo mě, že odvážnější jsou učitelé. O přestávce si dokonce sdělují, který z jejich kolegů jako by z oka vypadl profesoru Johnovi. Nemyslím, že by jedni či druzí chápali příběh opačně. Spíše v první půli zřejmě více z nich sympatizuje s Johnem, ve druhé s Carol. Ani ve vnímání mužů a žen nevidím veliký rozdíl. Snad jen, že na konci první půle cítím obdiv žen, na konci představení uznání mužů. Ale i některé ženy v závěru představení vydechnou „dobře jí tak“.

Klářina odpověď: Je pravda, že Oleanna si vyžaduje speciální soustředěnost už dlouho dopředu. V den tohoto představení si nevyjedu na brusle, ani si nenaplánuji žádné náročné úkoly, které by mě příliš rozptylovaly, je-li to možné. Asi kolem oběda se začínám těšit a trošku bát. Jako když se chystám na vysokohorský výstup za krásného počasí. Vím, že to bude náročné, ale ty panoramata…Hrozně se těším na souhru s tebou, Pavle, a s diváky. Tak 3 hodiny před představením si dám sprchu, zopakuji si celý text a důkladně se rozmluvím. Někdy se dokonce podívám na pár fotek z inscenace, nebo si projdu poznámky, které jsem si zapsala při zkoušení, abych si znovu vybavila jaká Carol (moje postava) je. Když si pak asi hodinu před představením spolu přeříkáváme pár úryvků z první poloviny, ani ne tak kvůli paměti jako spíš pro vzájemné naladění, začíná adrenalin stoupat a stoupá až do chvíle, kdy se objevíme na jevišti, možná až do mé první repliky. A po představení? Musím to trochu „vydýchat“.