Tomáš Šulaj: Pinocchio žije na jevišti svůj život

Jméno Tomáše Šulaje se teď skloňuje ve všech pádech. Minulý týden se objevil v širší nominaci na cenu Thálie za Buču v muzikálu Cikáni jdou do nebe, právě připravuje hlavní roli v detektivní komedii 39 stupňů, ale hraje i pohádku pro děti. Příběh dřevěného panáčka Pinocchia měl premiéru na konci loňského roku a pro velký zájem ji bude Slovácké divadlo uvádět i tuto sobotu od 10.00 hodin. Jak na její přípravu Tom vzpomíná?

Tomáši, v pohádce Pinocchio jste ty a loutka hodně dlouho vlastně jedna osoba. Jak ses s loutkou Pinocchia sbližoval? Je to pro tebe předmět nebo něco víc?
S loutkou Pinocchia jsem se sbližoval postupně, měl jsem ho i několikrát doma, abych si na něj zvykl a dokázal mu vtisknout život. Podle ohlasu dětského publika si myslím, že se to podařilo a že Pinocchio žije na jevišti svůj život. Samozřejmě, že jsme spolu propojení a jeden bez druhého bychom nemohli v pohádce fungovat, a tak to bylo zřejmě od paní režisérky myšleno.

Přinesl ti tenhle způsob práce jako herci nějaká nová poznání, nové zkušenosti?
Loutkové divadlo jsem si vyzkoušel už jako dospívající jinoch v Přerově, kde jsem hrál v Loutkovém divadle sokol Přerov, ale to byly klasické marionety. S tímto druhem loutek jsem se setkal poprvé. Myslím, že to bylo zajímavé především po stránce loutkoherecké, snažil jsem se pod vedení režisérky postupně loutku osvojit natolik, aby veškeré její pohyby byli jako u opravdového herce. Často se mi stávalo, že jsem hrál víc já a ne Pinocchio, jednání a emoce se dostávaly do mého těla, ale postupně jsem se upozaďoval a soustředil na loutku samotnou. Myslím si, že teď už jsem ve fázi, že děti vnímají jen loutku a já jako bych tam nebyl.

Rychlé „převtělování“, převleky a hraní více rolí zároveň tě asi baví, je to tak?
Ano, baví, i když je to hodně náročné, ale přináší mi to kus adrenalinu a vzrušení. Mám rád takové výzvy. Během zkoušení sice reptám a nadávám, že to dělat nebudu, že se nebudu takhle ničit, že to nezvládnu, ale když se vše začne postupně rodit a vylupovat z toho chaosu, který zpočátku je, tak mě to začíná hodně bavit.

Něco podobného tě potkalo v Autobusu na lince 21, tam jsi hrál kolik rolí? (Anebo v televizním seriálu Vzduchoplavec Kráčmera…)
V "Autobusu" jsem hrál sedm postav, včetně jedné ženy. Na kompletní převlek jsem měl vždy zhruba minutu. Moc mě bavilo, když jsem slyšel z hlediště lehké zašumění "jak to stihl". Stáli u mě tři ženy, trhaly ze mě části kostýmů a já oblékal jiné, vše bylo dokonale načasované a vycházelo to bezvadně. Něco podobného jsem zažil i v muzikálu Adéla ještě nevečeřela, tam ten čas byl leckdy ještě kratší, např v písni "Kriminalista" něco kolem půl minuty. Natáčení "Kráčmery" je ale něco úplně jiného, tam to musí být dokonalé, protože kamera odhalí všechno. Sice se nám taky stává, že honíme čas kvůli počasí nebo světlu a musím se převléknout velmi rychle, ale většinou bývá času dost. Na druhou stranu - protože jsme malý štáb a nemáme velké zázemí, často se převlékám na ulici, v autě, v obchodech nebo na záchodcích. A to se lidi diví.

Musí to být ale hodně vyčerpávající (tedy na divadle, v televizi je to asi jinak). Nemáš někdy strach, že to neudýcháš, ty změny hlasů, nebo že zapomeneš včas zvolit ten správný hlas a podobně?
Při zkoušení pohádky se mi to stávalo často - že jsem mluvil hlasem Kocoura a přitom hrál s Lišákem, ale teď je to už snad usazené a stávat by se to nemělo. Naopak v televizním "Kráčmerovi" hraji hodně postav a když nějakou nějak vymyslím - jak bude mluvit, hýbat se a podobně - a natáčení se protáhne do druhého dne, často pak vzpomínám jak že jsem to předešlý den dělal. Ale výhoda televize je, že se mohu podívat na záznam a "je to doma".



Z Autobusu na lince 21: