Začalo to u babičky

Simona Škrabalová měla k divadlu vztah už od dětství, a to především díky své babičce. „Pracovala ve Slováckém divadle jako garderobiérka. Díky ní pro mě divadlo nebylo neznámé. Chodila jsem za ní do práce, a bylo to pro mě už tehdy kouzlo. A taky jsem odjakživa oddaná divačka, jsme s manželem dlouholetí předplatitelé a k divadlu vedeme i děti. Už z dětství si pamatuju spoustu inscenací, které mě oslovily. Třeba Peer Gynt, nebo Utíkej, Nituško! (Mamzelle Nitouche), měla jsem ráda manžele Kolářovy, kteří tady hráli,“ prozrazuje Simona Škrabalová.

Že se jí později divadlo stalo profesí, s tím už babička nic společného neměla. „Kdepak, úplnou náhodou jsem po letech našla inzerát, že divadlo hledá někoho do marketingového oddělení. Zkusila jsem to, vyšlo to a už jsem tady devět let,“ dodává.

Sláva předplatitelům

Jednou z nejvýznamnějších a nejpočetnějších skupin diváků, kterým se Simona Škrabalová věnuje, jsou předplatitelé. A jak sama říká, tvoří především velmi důležitou součást divácké základny Slováckého divadla. „Jsou pro nás nesmírně cenní a stávají se součástí divadelního života na delší dobu. Předplatné je způsob, jak si diváci zajišťují pravidelný přístup k představením,“ říká. A rovnou dodává, že si divadlo stálých diváků velmi považuje a snaží se jim vždy vyjít vstříc.

„Když se s koncem kalendářního roku obnovuje předplatné na následující rok, předplatitelům samozřejmě držíme sedadla, na která jsou zvyklí. Mají tak své stálé místo v hledišti. A nové pak usazujeme dle jejich přání, společně hledáme a vybíráme, které místo a který den je pro ně nejlepší. Takže když divák řekne, že nejlíp vidí a slyší z šesté řady, vybereme šestou řadu. Vždycky plním přání diváků. Ještě se nestalo, že bychom tu nejlepší variantu nenašli,“ říká s úsměvem sympatická žena.

Všechno najdeme

Simona Škrabalová je divákům k dispozici na telefonu, e-mailu, i v divadelní pokladně, a to nejen když potřebují řešit předplatné. Často se na ni obracejí i s praktickými otázkami, jako jsou například ztracené nebo zapomenuté vstupenky. „Všechno se dá dohledat podle jména nebo platby. Takže když se stane cokoli – vstupenky zůstanou doma, ztratí se, nedorazí, všechno dokážeme řešit. Papírové vstupenky v ruce nejsou rozhodující,“ ujišťuje Simona.

Z předplatitelů jsou dobří známí

Za devět let, kdy Simona Škrabalová pracuje v divadle, už se z mnoha předplatitelů stali dobří známí. „Je jich spousta, se kterými už je ten vztah spíše osobní. Mnozí z nich mají silný emocionální vztah k divadlu, prožili s ním desítky let a pamatují si inscenace, herce. A taky si o tom rádi popovídají, sami řeknou: ‘Já už chodím do divadla čtyřicet let ’a pak už rádi vzpomínají.“

Dámy v divadelní pokladně jsou často ty první, které ví, jestli se ta která inscenace bude divákům líbit. „Takový první test bývají páteční dopolední veřejné generálky. To už vidíte, jak lidi odcházejí z divadla, čtete jejich řeč těla. A z toho poznáte, jestli jsou nadšení, to i třeba k nám do okýnka zamávají, usmějí se, jako teď po komediální novince Sen noci svatojánské. Často se ptám na názor i diváků po školních představeních, protože mladí to zase vnímají jinak,“ prozrazuje. „Stává se i to, že divák volá například kvůli vstupenkám a rovnou má potřebu sdělit své emoce a názor na inscenaci, kterou viděl minule, ať už pozitivní nebo negativní. Když je to pozitivní, tak s ním sdílíme radost. Nechceme suplovat dramaturgii, ale pokud se stane, že se divákovi inscenace nelíbila nebo jí nerozuměl, snažíme se ho navést na myšlenku inscenace, najít něco, co bylo pěkné, cestu, vysvětlení. Ale samozřejmě platí – tisíc lidí, tisíc chutí. O čem jeden řekne, že se mu to vůbec nelíbilo, druhý mluví naprosto nadšeně. Tak pro zkrátka je,“ dodává Simona Škrabalová.

Táhnou komedie, muzikály a Pohovka

Dlouhodobě mají příznivci Slováckého divadla největší zájem o úspěšné komedie. „V současné době vede v oblíbenosti Zamilovaný velvyslanec, Třináctkrát za svědka, dlouhodobě se velmi dobře drží Dva úplně nazí muži. Ale zájem je i o dramatické příběhy s hlubokým emocionálním zážitkem, jako je nyní Tramvaj do stanice Touha. Ta spolu s Gazdinou robou v poslední době nejvíc oslovila i mě osobně,“ prozrazuje zkušená divadelnice. A pak je tady talk show Na pohovce Jožky Kubáníka, která bývala vyprodaná tak rychle, že se divadlo rozhodlo uspořádat ji vždy dvakrát po sobě.

Simona Škrabalová se poměrně často setkává i s dotazy, proč se častěji nehraje muzikál Jesus Christ Superstar, který získal mimořádné ohlasy nejen od diváků, ale i kritiků. „Je pravda, že Jesuse bychom mohli hrát mnohem častěji a bylo by pořád vyprodáno. Jenomže v něm účinkuje spousta hostů, třeba z Národního divadla v Brně nebo Městského divadla Brno. A skloubit program všech tří divadel není snadné. Herci si musí nejprve splnit povinnosti ve svém domovském divadle a teprve poté můžeme řešit jejich hostování u nás,“ vysvětluje Simona Škrabalová.

Diváci si víc vybírají – a mají z čeho

Napříč celou kulturní sférou se mluví o tom, že pandemie covidu zamávala s návyky lidí. A pocítili to i ve Slováckém divadle. „Je pravda, že po covidu byl ten návrat diváků pomalý a pozvolný. Určitě to nebylo tak, že by okamžitě vtrhli do divadla. Měli strach a byli obezřetní. Po pěti letech sice ještě nejsme na číslech před covidem, ale pomalu se k nim blížíme,“ těší Simonu. „Na druhou stranu mám dojem, že nabídka nejrůznějších kulturních akcí nebyla nikdy tak bohatá jako dnes a lidi už ani neví, co si z toho všeho mají vybrat. Kultura je dle mého názoru přesycená a diváci tím pádem taky.“

Přesto v divadle vládne mírný optimismus. „Diváci se vrací i k předplatnému, které je pro ně stále nejvýhodnější. Často ale využívají předplatné Kdykoli, jak já říkám, pro zaměstnané. To je pružné a můžou přijít, když se jim to hodí.“

Divadlo však nemá jen stálé předplatitele ze Slovácka, ale i fanoušky z dalekého okolí. „Máme třeba i stálé diváky ze Slovenska, kteří si vždycky udělají víkend v Hradišti a zhlédnou jednu nebo dvě inscenace. Jezdí k nám lázeňští hosté z Ostrožské Nové Vsi. A často zavolají i turisti, že jsou zrovna tady a jestli můžou přijít, i když nemají večerní oblečení. Ta divácká skladba je pestrá,“ dodává.

Opilí, nebo Prohnilí?

Práce v marketingovém oddělení má i velmi veselé stránky. Simona se svými kolegyněmi se často pobaví, když diváci pletou názvy inscenací. „Ty bývají někdy trochu oříšek, zvlášť pokud jsou složité, neobvyklé nebo podobné jiným názvům. A občas vznikají opravdu vtipné momenty. Už jsme tady měli Aničku a bylinkové máslo (Anička a bylinkové kouzlo), Prohnilí (Opilí), Autobus do stanice konečná (Tramvaj do stanice Touha) nebo Třináctkrát u stolu (Třináctkrát za svědka). Naposledy to bylo Křeslo pana Kubáníka, což je Na pohovce Jožky Kubáníka,“ směje se Simona Škrabalová.

I když je práce ve Slováckém divadle náročná, Simona Škrabalová ji má ráda i po devíti letech. „Baví mě komunikace s diváky a kultura obecně. A to mi tato práce splňuje. Je rozmanitá a naplňuje mě. U nás se pořád něco děje,“ uzavírá s úsměvem Simona Škrabalová.