Igor Stránský: Jakékoliv ptákoviny letí mimo mne

Jméno bývalého principála slovácké scény Igora Stránského zná snad každý. Ještě do loňského roku režíroval a občas se na jevišti ukázal i jako herec. 1. září však klíče od divadla předal svému nástupci Michalu Zetelovi a až na pár výjimek, kdy se objevil v hledišti coby divák, se stáhl z veřejného života. Nedávno oslavil sedmdesáté narozeniny, ale o klidu v soukromí neuvažuje. Už tuto sobotu jej diváci uvidí na scéně Slováckého divadla v jedné z rolí při premiéře smutné komedie Kniha o hřbitově a hned tři dny na to začne jako režisér připravovat Jiráskovu Vojnarku. Igor Stránský je zpátky!

Co jste řekl na nabídku vrátit se na jeviště Slováckého divadla jako herec?
Kdysi jsem někde prohlásil, že divadlo je moje milenka. Náročná, ale krásná. A lhal bych, kdybych zapřel, že mi to zašimralo u srdce, když jsem dostal nabídku, abych si zase zahrál. Název hry, ve které budu účinkovat, je sice poněkud zvláštní, Kniha o hřbitově, jsem však životní optimista a věřím pevně, že to nebude moje "Labutí píseň" ve Slováckém divadle.

Jak je to vlastně dlouho, co jste byl někým režírován?
Už je to celých deset let, kdy jsem pod režijním vedením Radka Balaše ztvárnil roli Charlie Párátka v muzikálu Sugar (Někdo to rád horké). Jinak to byly vesměs záskoky v mých inscenacích, kdy jsem byl na pozici herce sám sobě režisérem.

Nedělá vám potíže oprostit se od toho, že jste vlastně režisér a že tentokrát musíte poslouchat vy?
Řídím se zásadou: ”Nechceš-li mít problémy a potíže, nečiň toto druhým." V Knize o hřbitově jsem herec a pevně se podřizuji režijní koncepci. To ovšem neznamená, že otrocky plním vše, co je na mne kladeno. Při kvalitní umělecké práci je na místě tvůrčí dialog. V mých inscenacích, které režíruji, je dialog mezi hercem a režisérem to základní. Nyní jsem v pozici herce a Jakub Maceček je režisér...

Co o postavě, kterou zkoušíte, prozradíte?
Otata, tak se ta postava jmenuje, mne od prvopočátku zaujala. Je to takový zastydlý bolševik, který si své přesvědčení stále v sobě nese, přihřívá si ho jako polívčičku a otravuje s tím neustále své okolí. Máme téměř sedmadvacet let od "sametu" a Otatů je mezi námi habaděj. Moc mě to baví si zahrát takového "klaďase".

Po premiéře Knihy o hřbitově se pustíte do další režie. Těšíte se víc na hraní, nebo na režírování?
S problematikou Vojnarky, kterou budu nyní režírovat, se zabývám trvale již od listopadu. Toto Jiráskovo drama patří mezi skvosty realistického dramatu z konce devatenáctého století stejně jako Maryša bratří Mrštíků, Gazdina roba a Její pastorkyňa Gabriely Preissové či Stroupežnického Naši furianti. Vojnarku v sobě nosím hezkou řadu let, a když se nyní naskytla příležitost, abych ji režíroval, vůbec jsem nezaváhal. Moc se na tuto práci těším. Ale abych hereckou práci stavěl na druhou pozici mne nikdy nenapadlo. Každá změna mi přináší něco nového, nové impulsy.

Teď už jste zase denně v divadle. Co jste dělal, co vás těšilo předtím?
Na tři měsíce jsem se zcela odstřihl od divadla a začal si uspořádávat věci, na které jsem neměl čas, když jsem řediteloval. Ale hlavně jsem začal číst, protože některé knihy, které na mne v mé knihovně čekaly, byly doslova zaprášené. A nyní, když jsem se do divadla vrátil, mám pocit klidu a svobody. Pracuji podle své potřeby, nic a nikdo mě nikam nežene, nemusím řešit každodenní problémy a spory. Jakékoliv ptákoviny letí mimo mne. Užívám si!