Deník Anne Frankové, který zítra uvedete v premiéře, napsala dívka před sedmdesáti lety. Nakolik je pro vás pořád aktuální?
„Proč musejí lidé hladovět, když v jiných částech světa hnije přebytečná potrava? Proč jsou lidé takoví blázni?(…) pokud celé lidstvo bez výjimky neprojde proměnou, bude zuřit válka, bude všecko, co se vystavělo, vypěstovalo a vyrostlo, opět zdupáno a zničeno, a pak to začne nanovo,“ píše Anne Franková ve svém Deníku v roce 1944. Myslím, že aktuálnost tohoto poselství už nepotřebuje další komentář.

Jaké pocity se vám honily hlavou, když jste text poprvé přečetla?
Četla jsem jej mnohokrát (v dětství či mládí bohužel ne, totalitní školství zřejmě nepovažovalo za důležité nás s tímto odkazem patřičně seznámit), pokaždé to čtení bylo jiné. Vždycky velmi magnetické. Autentické svědectví o době, již známe z učebnic a válečných filmů.

Inspirovala vás něčím Anne Franková?
Když člověk s někým tak intimně (formou deníku) prožije dva roky skoro den po dni, vztah k miliónům nevinně zavražděných lidí se mu úplně změní. Navíc, která dívka si jako náctiletá nepsala deník? Anniny názory na výchovu mi mnohdy mluvily z duše. Na druhé straně už jsem také matka, takže chápu i tu druhou stranu „mince“. Dále i „vůně“ třicátých let, než to „s dobrými časy začalo jít s kopce“, jak píše Anne – i já jsem milovala tu dobu před válkou z vyprávění své babičky (předměty té doby, ornamentálnější a bytelnější než dnes, čas, plynoucí pomaleji díky neexistenci moderních technologií). A v neposlední řadě mnoho současných Anniných myšlenek, které v nás rezonují i dnes. To všechno se ve mně mísilo.

Četla jste i jiné knihy o osudech Anne Frankové? Co s vámi udělaly?
Největší úskalí přišlo poté, co jsem si v knize Kdo udal Anne Frankovou? přečetla osudy Frankových a jejich přátel po vyzrazení úkrytu a odsunutí do koncentračních táborů. To už pak nelze jednoduše číst zápisky jako napínavou knihu – pokaždé se člověku promítne drtivá realita, která za tím vším je. To pak nelze dočíst kapitolu, je třeba odložit, promlčet a prožít ten žal nad vidinou děcka v rozpuku, které mělo žít, nikoliv posloužit něčí zvůli. A pak zase číst dál. Ale abych nekončila tak pesimisticky: Deník Anne Frankové je pro mě především oslavou lidského života.

Jakým způsobem k Deníku Anny Frankové přistupujete na jevišti?
Za svoji profesi dramaturgyně můžu říct, že nejprve jsme s paní režisérkou Zojou Mikotovou vybraly pro nás nejdůležitější pasáže z Deníku, sestavily pracovní scénář, s nímž potom nadále pracujeme s herci na zkouškách. A mění se skutečně neustále. Bude to žánrově koláž deníkových záznamů, nikoliv dramatizace, šlo nám o zachování autenticity zápisků, samozřejmě s tím, že mnohé situace budou pojednány dramaticky.

Kdo hraje hlavní roli?
Zajímavostí je, že nemáme jen jednu představitelku Anne, neboť by jí mohl být každý z nás. Důležitá je rovněž výtvarná stránka inscenace, která je dílem scénografky Marie Jiráskové, dále původem japonské výtvarnice Yumi Mráz Hayashi a také světelného designera Jana Komárka, která napomůže s představou stísněnosti dvouletého života v úkrytu.

Proč je podle vás důležité, aby se inscenace podobné té vaší, objevovaly na jevišti?
Tak určitě všichni známe stokrát řečenou pravdu, že kdo zapomíná na svoji minulost, musí ji opakovat. A kulaté výročí konce druhé světové války si jistě zaslouží, abychom si tyto události připomínali. Nikoli abychom jimi trpěli, ale abychom nezapomněli, a možná, podobně jako např. u inscenace Cena facky aneb Gottwaldovy boty (tematizující pro změnu zvůli totalitního komunistického režimu), abychom se pokusili odpustit. A odhlédnuto od dokumentárních faktů, poutavé je i téma zrání nejen lidské bytosti, ale především spisovatelského talentu Anne, které tu den po dni můžeme sledovat jaksi „téměř online“.

Jak se vám spolupracuje s paní režisérkou Zojou Mikotovou?
Musím odpovědět, že dobře, i když to není odpověď, kterou byste asi chtěl slyšet, že?. Moc se mi líbí, že paní režisérka skutečně tvoří přímo „na jevišti“. Neznamená to, že by nebyla na zkoušení pečlivě předem připravená, ale má v sobě tu hravost a intuici, která umožňuje neuzavírat věci předčasně, nechat se vést atmosférou, temporytmem, který vytvoří mizanscéna na jevišti, pocity herců. Zkoušení je skutečně tvůrčí.

Není to takto příliš obtížné?
Je to samozřejmě náročnější, protože neuzavřené věci se hůř fixují, zvláště, je-li neuzavřený i text (který jindy bývá základem). Ale zase se může mnoho nepoznaného na jevišti narodit. Vzpomínám si, že když se dělala inscenace Pinocchia, byl základem pouhý list papíru s poznámkami. Vše se vytvořilo až na jevišti a akcí. A myslím, že to bylo kouzelné.

Předpokládám, že znáte mnoho inscenací paní Zoji Mikotové.
Znám práce paní režisérky i z jiných divadel, a nikdy tam právě to kouzlo zaměřené na fyzický detail herce, pohyb až výtvarně esteticky stylizovaný, gesto nesoucí jasný význam a tím naprosto konkurující textu, nikdy ho tam nepostrádám. To je umění magie jevištních prostředků. V našem případě hraje pevná textová složka mnohem větší roli (což logicky z předlohy vychází), ale i nyní se velmi těším na výsledek. Zvolená forma je cestou většího tvůrčího experimentu než „sáhnout“ po osvědčené klasické dramatizaci.

Co byste si přáli, aby si diváci po zhlédnutí hry odnesli z divadla?
Lidské soucítění jako nadřazenou emoci všem pocitům, které mohou a budou cítit.