„Děvčátka, musíme vyvatovat hlediště vojskem“

Do Slováckého divadla přišla na inzerát na pozici sekretářky ředitele, kterým byl tehdy doktor Svatopluk Bimka. „Pan ředitel mi na konkurzu neustále zdůrazňoval, že je nás na tu pozici sedmnáct. Musela jsem na ferman fixou napsat ,Dnešní představení zrušeno', aby viděl, jestli mám čitelné písmo v opravách, a musela jsem něco napsat na psacím stroji,“ popisuje s úsměvem průběh konkurzu. „I když byl doktor Bimka přísný a někdy trochu zvláštní, vzpomínám na něj velmi ráda. Byl jedináček a jeho maminka za ním občas do divadla chodila v selském kroji. Umožnil například tehdy zakázanému autorovi Vojtěchu Vackemu, aby naoko pracoval v divadle jako kulisák, ale ve skutečnosti plnil funkci dramaturga a pod cizím jménem se u nás uváděly jeho hry. Dodnes často posílám do rodného Vracova pana doktora poděkování,“ svěřuje se.

I když vzhledově se budova Slováckého divadla od 70. let, kdy do ní Miloslava Janíková poprvé pracovně vstoupila, příliš nezměnila, uvnitř je tomu jinak. „Tehdy se ještě topilo ve sklepě v kotelně uhlím, pan topič se jmenoval Soják a byl z Vážan. A když se šlo po schodech zase nahoru, tam seděl pan Plachetka, který byl ekonomem a takzvaným náborářem. Ten vždycky sedl do auta a jezdil po okrese a malých vesničkách a nabízel představení. A když bylo málo prodaných vstupenek, tak vždycky řekl: ,Děvčáka, jedu do kasáren, musíme vyvatovat hlediště vojskem',“ vzpomíná se smíchem Miloslava Janíková.

První a poslední stávky

Po Svatopluku Bimkovi přišli do Slováckého divadla ředitelé schválení komunistickou stranou Jan Slováček, Jiří Juřina nebo Miroslav Kučera. „Ten tady byl jen jeden rok, protože už se schylovalo k Sametové revoluci a on se postavil na stranu proti hercům. Na OV KSČ se hlasovalo, co s herci, kteří v té době už odmítali hrát, a on byl z těch, kteří posílali herce takzvaně k lopatě. V divadle byla tehdy velká síla. Herci na něj vytvořili tak obrovský tlak – ale inteligentní a důstojný –, že nakonec podlehl a odešel. Potom se prozatímním ředitelem stal Igor Stránský a 1. ledna 1990 ho jmenovali ředitelem stálým,“ vzpomíná. Tehdy už byla Miloslava Janáková tajemnicí uměleckého provozu.

Období Sametové revoluce, při které se hybatelem společenských změn stala vedle studentů právě divadla, prožívala Miloslava Janíková velmi intenzivně a radostně. „Byla to moje první a poslední účast ve stávkách,“ směje se. „V divadle jsme sice nespali, ale byli jsme v něm od rána do večera. Právě v divadle se rozmnožovaly materiály, které někdo přivezl z Prahy nebo Brna, pořád se něco řešilo, do ředitelny chodily davy. A já jsem byla k ruce pro všechny případy a těšilo mě to.“

Psací stroj, pevná linka a cyklostyl

V době, kdy Miloslava Janíková nastoupila do Slováckého divadla, si mohla nechat jen zdát o technických vymoženostech dnešního světa. „Osobně jsem se poprvé posadila za počítač v roce 2001, kdy Igor Stránský zavelel, že už s tím musíme začít,“ usmívá se. „V předchozích desetiletích jsem pokaždé dostala měsíční herní plán a týdenní ferman. A ten dokument, který se dnes vejde na A4, byl obrovská plachta, a dělalo se jich třeba i deset. Ty jsem pak roznášela po celém divadle, hercům, kulisákům,“ usmívá se.

„Kromě psacích strojů jsme ještě používali i cyklostyl na rozmnožování textů, například scénářů pro herce. Pan Plachetka tomu černému, kterým se natíral válec, říkal glajst. Kvůli namnožení scénářů jsem vždycky musela přijít do divadla v sobotu nebo v neděli, protože toho byla plná kancelář,“ popisuje dnes už těžko pochopitelné pracovní postupy. Stejně tak měla papírový seznam telefonních čísel herců. „A kdo telefon neměl, tam jsme měli číslo na jeho souseda. Kdo měl kšefty nebo hostoval v jiném divadle, musel mít souhlas ředitele. A já jsem měla takovou složku, samozřejmě papírů, kde jsem si vždycky nalistovala, kdo kdy kde hraje jinde něž u nás,“ dodává další perličku.

Průšvih za sedm stovek

Jakožto tajemnice uměleckého provozu měla Miloslava Janíková na starosti nejen hrací plány a fermany, ale taky musela zajistit, aby herci vždy byli v divadle, když zrovna mají. Za celou svou kariéru si pamatuje jen na jeden jediný průšvih, kdy tomu tak nebylo.

„Měnilo se jedno představení za jiné. A v tom druhém byla obsazená herečka, která měla povolené volno a byla zrovna v Praze. A já jsem si neuvědomila, že jsem jí měla zavolat, aby se včas vrátila,“ vzpomíná na chvíli, kdy se jí zatmělo před očima. „Skoro po kolenou jsem se vydala na Zeleňák, kde bydlela herečka Mirka Kolářová, aby vzala záskok. Naštěstí to nebyla velká role, všichni včetně režiséra Huga Domese napovídali z portálu, nakonec jsme to zachránili,“ popisuje infarktovou situaci. „Ale ten, kdo to zavinil, tedy já, musel zaplatit záskokový honorář, asi sedm set korun. To bylo tehdy hodně peněz, vždyť když jsem nastoupila, měla jsem plat asi patnáct set. Nakonec mi někdo poradil, že si můžu zažádat o částečné prominutí u Revolučního odborového hnutí. Pan Plachetka tam napsal, že dosud jsem se jevila jako dobrá pracovnice, tak mi nakonec slevili ještě asi dvě stovky. Dodnes mám tu žádost doma,“ směje se.

Do povinností Miloslavy Janíkové patřilo například i uzavírání smluv s hostujícími umělci. „Třeba pan režisér Pitínský se vždycky divil, proč po něm chci občanský průkaz. Uzavírala jsem smlouvy s režisérem Radkem Balašem nebo hudebním skladatelem Vladimírem Franzem, to bylo zajímavé.“

„Z představení bych nikdy neodešla“

Ve své funkci zůstala Miloslava Janíková až do odchodu do důchodu ve dvaašedesáti letech. Ale i poté zůstala divadlu věrná, dnes pracuje jako inspektorka hlediště, která zajišťuje hladký průběh přestavení z pohledu publika, má na starosti uvaděče nebo zajištění bezpečnosti. „Dostala jsem to jako trafiku,“ směje se. A taky je pravidelně hrdou majitelkou premiérového předplatného Slováckého divadla.

„Dříve jsme my zaměstnanci čekali, až se zhasne, a když někde nebylo obsazeno, rychle jsme si tam sedli. Jenomže se stalo, že divák přišel pozdě, tak jsem si nakonec řekla, že mi to za to nestojí, a kupuju si předplatné,“ usmívá se. Z aktuálního předplatného v ní nejvíce citů probudilo drama Tramvaj do stanice Touha. „Moc se mi líbí i Gazdina roba, přijde mi, že pokryje dobu od krojů až dodnes. Z těch dřívějších jsem měla moc ráda Bambiland Elfride Jelinek, to byl takový zvláštní kus, stejně jako Zlatý drak, ale líbily se mi moc,“ vyjmenovává. „Když je opravdu kvalitní veselohra, tak to mám radost, ale jinak se mi líbí spíše tituly jako Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Hostina dravců. Já jsem většinou jako divák spokojená. A i když to není někdy úplně podle mého vkusu, tak bych nikdy v průběhu představení neodešla, protože vím, kolik je za tím práce a nemusí se každému všechno líbit, což je naprosto v pořádku. Já jsem ten, co chválí,“ dodává Miloslava Janíková.

A co by dlouholetá divadelnice přála „svému“ Slováckému divadlu? „Spokojené diváky, spokojené divadelníky, aby v něm pracovali renomovaní režiséři, aby byla dobrá spolupráce s městem jako se zřizovatelem. A taky zdraví a mír, ale to neplatí jen pro divadlo, ale pro celou společnost,“ uzavírá Miloslava Janíková.