Ze slováckého souboru cítil velkou sílu

Že existuje něco jako divadlo, pravděpodobně Pavel zjistil už ve školce. „První vědomé vzpomínky mám ale ze základky, kde jsem měl předplatné do zlínského divadla a následně také k nám do Slováckého. Toť ze strany diváka. A ze strany jeviště také na základce, kdy jsem navštěvoval divadelní kroužek,“ prozrazuje s tím, že si nevzpomíná ani na jeden konkrétní okamžik, kdy by ho napadlo, že herectví by se mohlo stát jeho osudem.

„Nejspíše to bylo určeno tím, jak a kde jsem vyrůstal, koho jsem v životě potkával a rozhodnutími, která jsem činil. A hlavně asi síla nevšedních okamžiků, kdy jsem zavnímal nějakou vyšší formu síly, která mě postrčila jistým směrem a já tím směrem pokračoval,“ říká. Jeden z takových okamžiků, který se neustále opakoval, prožíval Pavel právě v hledišti Slováckého divadla. „Vždy na mě z jeviště šla nějaká zvláštní energie, která mě očarovala. Cítil jsem ze souboru velkou sílu jednoty a vždycky jsem si říkal, že bych chtěl aspoň na chvilku být mezi nimi. Ne tak, že bych chtěl hrát, ale prostě jen chvilku posedět či postát v té kumulované pozitivní síle. Když jsem podával přihlášky na výšku, tak někde cinkla myšlenka poslat přihlášku na činoherní herectví na JAMU. Tak jsem se zeptal mamky, jestli to můžu zkusit, ona řekla: ‚Zkus to', já to zkusil a vzali mě.

„Tož to asi těžko.“

Přijímací zkoušky na JAMU byly pro dnes už zkušeného herce něco úplně nového a nepoznaného. „Připravoval jsem se sám, svědomitě a podle své intuice, vybral jsem si materiály blízké svému srdci a prostě tam byl sám sebou. Když jsem opouštěl místnost po prvním kole, od přijímací komise ještě zaznělo: ‚Pane Šupino, je vám ale jasné, že pokud budete chtít studovat tenhle obor, tak se budete muset zbavit toho slováckého dialektu?!' Já na to odvětil: ‚Tož to asi těžko.' A zavřel jsem dveře. Hned nato mi došlo, že jsem si tím asi zrovna zavřel i dveře do dalšího kola a samozřejmě i k samotnému studiu. To se ale nestalo a byl jsem pozván i do kola druhého, a nakonec i přijat. Vyšlo to tedy napoprvé. Když jsem se připravoval, říkal jsem si, že pokud neuspěji, tak to nejspíš není moje cesta a další rok už se ucházet nebudu.“ 

Na herectví se Pavel, který září například jako prase Kuliš v oceňované Farmě zvířat, jednoznačně neupínal i z toho důvodu, že měl v rukávu i mnoho dalších dovedností a zkušeností. „Odmaturoval jsem totiž na průmyslovce v Uherském Brodě, obor strojírenství. Něco mi ale říkalo, že mě to nenaplňuje tak, jak bych si přál, i když byly směry, které mě bavily a šly mi. Podal jsem si tedy přihlášky na pedagogické obory a rekreologii. Přijat jsem nebyl, a tak jsem kombinoval brigády – natíral jsem byty, dělal elektřinu, skládal ocelové konstrukce, jezdil na montáže plotů a zábradlí, byl v pásové výrobě… Takže nůžky jsem měl poměrně rozevřené a věděl jsem, že bych byl schopen se uchytit poměrně různorodě. Ale nějak mě to táhlo k té práci s lidmi. No a o rok později jsem k těm stejným přihláškám připojil přihlášku na JAMU, jak už jsem zmínil,“ dodává Pavel Šupina.

Tančit verbuňk ve Strážnici je síla

Pavel pochází ze slovácké obce Bánov a hrdě nosí kroje, a to jak ten folklorní, tak skautský. „V první řadě mě ovlivňovala rodina a prostředí, kde jsem vyrůstal. Skauting mi pomohl roztáhnout křídla a více opouštět komfortní zónu. Naučil mě větší samostatnosti, zodpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé, posílil ve mně kritické myšlení, umožnil mi zažívat krizové situace a vypořádávat se s nimi. Umožnil mi tedy velký osobní rozvoj, jak praktický, tak duchovní. Dal mi nová přátelství a posílil ve mně lásku k lidem, přírodě, Bohu i sobě,“ chválí skautské hnutí. Stejně blízko má i k folkloru.

„Na základce jsem navštěvoval soubor Kuřátko, kde jsem tedy převážně spíše tančil, protože jsem zpíval falešně,“ směje se Pavel Šupina. „I když už jsem později nebyl členem žádného souboru, tak ve mně folklor rezonoval. Na výšce mi obzvlášť chyběl, tak jsem si čas od času zašel k nějakému cimbálu. Také jsem si sám pro radost začal po večerech na učebnách tančit verbuňk. Nakonec jsem se rozhodl přihlásit do soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. V regionálních kolech jsem se pokaždé umístil na prvním místě. Ve Strážnici už bez umístění. Ale už jenom být na strážnických prknech pro mě bylo velkou událostí – každému bych přál prožít tu sílu,“ prozrazuje Pavel zkušenost z jedné z největších folklorních akcí v republice. 

Rodné Slovácko a všechny jeho krásy a výhody Pavel velmi postrádal i na vysoké škole v Brně. „Začátky byly krušné, všude beton. Jednou jsem dokonce měl takový přetlak, že jsem musel sednout na autobus, jet domů, vzít psa a jít se s ním projít do lesa – tak jak jsem to pravidelně dělával. Teprve až tam ze mě to napětí opadlo. Všem pedagogům jsem napsal, že se moc omlouvám, ale že nedorazím na výuku. Spolužákům jsem napsal až potom, co jsem se zklidnil na místech, kde mi vždy bývalo dobře. Po delší době už ty rozdíly moc nevnímám, naučil jsem se fungovat v obojím. Z obojího se snažím brát to nejlepší a čerpat z toho,“ dodává.

Když jsi nahý a máš stačit držiteli Thálie

Hned po škole Pavel Šupina nastoupil do angažmá ve Slováckém divadle. Působí v něm už osm let a stejně jako další herci nemá moc rád otázky na nejoblíbenější role. Ale pokud už by měl jednu vybrat, byl by to Prioux z mimořádně oblíbené komedie Dva úplně nazí muži.

„Byla to moje teprve třetí inscenace ve Slováckém divadle, měla malé obsazení, takže jsem dostal hodně prostoru a bál jsem se, že ho kvalitně nenaplním. Navíc jsem byl na jevišti po boku Toma Šulaje, měl jsem hroznou obavu, že mu nebudu stačit, že bude velký propad mezi mým a jeho výkonem a že tak utrpí i inscenace. A taky – měl jsem být úplně nahý na jevišti. Takže pro tyhle obavy – které se vlastně postupně rozpouštěly v průběhu zkoušení, protože bylo opravdu velmi příjemné, výjimečné a radostné – pro mě role byla náročná. A vlastně se mi stala i jednou z nejmilejších z důvodu už zmíněného a také proto, že komedii stále ještě hrajeme a s Tomem se každou reprízou dovedeme překvapovat, pobavit tím diváky a často i sami sebe. Ale samozřejmě mám více rolí, které jsou mi nejmilejší,“ vyznává se Pavel.

Každá minuta s nosem na nose stojí za to

Kromě herectví se Pavel Šupina věnuje i rozveselování pacientů v nemocnicích coby zdravotní klaun. A i když styčné body mezi herectvím a klaunováním podle něj existují, jde o dvě různé disciplíny.

„Zakladatel organizace Zdravotní klaun v České republice Gary Edwards mi na konkurzu řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu: ‚Herec může klaunovi uškodit, klaun herci naopak pomoci.' Když mě následně přijali, stále mi tahle věta zněla v hlavě, především v divadle. Čím více jsem se vzdělával v klaunském řemesle a následně klaunoval, tím větší uvolnění, svobodu a odvahu jsem cítil na jevišti. Poznával jsem taky, že se mi rozšířil rejstřík vyjadřovacích prostředků. Měl jsem tedy možnost tuhle tezi porovnat s praxí a sedí. Jsem velmi rád, že mohu dělat obojí. Myslím, že kdybych nešel cestou herectví, tak bych se ke zdravotnímu klaunování nedostal, a bez zdravotního klauna bych se nejspíš jako herec posouval pomalejším tempem.“

A co ho na klaunování nejvíc uspokojuje? „To, že je živé, upřímné, přítomné, radostné. To že mám téměř hned zpětnou vazbu v podobě energie, která mě ještě více nakopává. A hlavně to, že vidím, že to má smysl a že to funguje. Každá minuta s nosem na nose stojí za to. Jednou jsem zjistil, že jediné mé zakopnutí o lavičku pomohlo jedné mamince na pohotovosti ustát a zvládnout celou náročnou situaci, kterou zrovna prožívala. Jediné zakopnutí stačilo, aby v tom svém zoufalství vyprskla smíchy, následně se sama v sobě zklidnila, tím zklidnila i dítě a mohla v klidu řešit krok za krokem. Já ani netušil, že se tohle událo. Zjistil jsem to až o pár týdnů později, kdy mi od ní přišla zpráva s poděkováním. Něco, co mně se může zdát malé a běžné, může být pro někoho zásadní. Proto se vždy snažím jet alespoň na sto padesát procent,“ svěřuje se s krásným zážitkem Pavel.

Radost Pavlovi dělá herectví, klaunování, ale i práce rukama. „Rád vyrábím ze dřeva, v garáži mám zařízenou takovou malou hobby truhlářskou dílnu. Daří se mi u toho vypnout hlavu a zároveň je mi odměnou hmotný výsledek. Ale místa, kde opravdu vypnu a nejvíc načerpám, jsou hory. A těším se, že jednou se naučím s odpočinkem nakládat i v běžném životním provozu.“ A dokáže si Pavel Šupina coby muž mnoha dovedností představit, že by místo divadla dělal cokoli jiného? „Ano, dokážu, ale tuším, že by mi divadlo chybělo,“ uzavírá oblíbený herec.

Dotazník pro Pavla Šupinu

Jaká je vaše představa dokonalého štěstí?
Absence neštěstí.

Jaký je váš největší strach?
Že strach mít nebudu.

Kterého žijícího člověka nejvíce obdivujete?
Svoji mamku.

Co se vám na vašem vzhledu nejvíce nelíbí?
Nehet na prsteníčku pravé dolní končetiny.

Čeho si vážíte na ženě?
Trpělivosti s muži.

Čeho si vážíte na muži?
Trpělivosti se ženami.

Jaký talent byste chtěli mít?
Zbytečně nekomplikovat svou myslí.

Kdy a kde jste nejšťastnější?
Kdekoliv a kdykoliv, kdy je mi lehce a cítím klid.

Co nebo kdo je největší láska vašeho života?
Život samotný.

Pokud byste na sobě mohli změnit jednu věc, co by to bylo?
Možná ten nehet? Asi? Nebo i občasnou tvrdohlavost třeba.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Vydržet sám se sebou.

Pokud byste měli zemřít a vrátit se na svět jako člověk nebo věc, co by to bylo?
Vzkaz v lahvi.

Kde byste nejraději žili?
Tam, kde zrovna žiju. A na chvilku klidně na Islandu.

Kdo jsou vaši oblíbení spisovatelé?
Daniel Gajdoš a Zdeněk Trčálek. Jen ještě nic nevydali, ale vydají, určitě. A já se na to těším!

Kdo jsou vaši hrdinové ve skutečném životě?
Lidé, co nezištně páchají dobro.

Jaká jsou vaše oblíbená jména?
Rozárka a Zuzka.

Současné role Pavla Šupiny

Pablo / Tramvaj do stanice Touha

Samko Jagoš / Gazdina roba

Demetrius / Sen noci svatojánské

Prase Kuliš, Advokát Whymper, Obchodník Miler / Farma zvířat

Mexiko Kid / Limonádový Joe

Kněz / Jesus Christ Superstar

Prioux / Dva úplně nazí muži