Nabídka přišla od kamarádky

K profesi rekvizitářky se dostala úplnou náhodou před šesti lety. „Moje kamarádka a kolegyně Pavlínka Pluháčková za mnou přišla do mého předešlého zaměstnání. Tehdy jsme se zrovna docela dlouho neviděly a došlo na všechna ta ‚jak se máš' a ‚kde teď děláš', a ona mi asi po desetiminutovém rozhovoru řekla: ‚A nechceš jít za mnou do divadla?' Myslela jsem si, že si dělá srandu, ale ona že ne, že hledá kolegyni,“ popisuje Hanka Jahodíková. „Pracovala jsem tehdy v hypermarketu a Pavlínka si šla asi na hodinu s maminkou obejít obchod, že se vrátí. A mně mezitím šrotovalo celou dobu v hlavě, že bych to zkusila, protože už delší dobu jsem uvažovala o tom, že změním zaměstnání, a dost mě to lákalo. No a jak šla Pavlínka zpátky, rovnou mě pozvala na druhý den na večerní představení, abych se podívala, co práce rekvizitářky obnáší,“ vzpomíná.

Neváhej a zkus to!

Nabídku mrknout do zákulisí přijala, doma se s možností změny práce ale ještě nikomu nesvěřila. „Dívala jsem se na Pavlínku, co dělá, protože jsem neměla ani představu, co to obnáší. I do divadla jsem chodila jen občas,“ přiznává dnešní divadelní zaměstnankyně. Nicméně už tedy se rozhodla, že to zkusí. „Bylo čtvrtého prosince a nastoupit jsem měla druhého ledna, no byl to šibeniční termín. Tak jsem to konečně řekla i před přítelem a jeho dcerou, a ta mi říká: ‚Prosím tě, vůbec neváhej, taková příležitost je jen jednou za život. Zkus to!' Jenomže to byl hodně velký skok z oboru do oboru a měla jsem strach, jestli a jak to zvládnu,“ říká rekvizitářka s tím, že nakonec skutečně v lednu před šesti lety nastoupila do Slováckého divadla.

Ráno i večer, o víkendu i ve svátek

Jak Hana Jahodíková přiznává, práce divadelní rekvizitářky je sice časově náročná, ale zase je každý den jiný a nehrozí jí nuda ani rutina. „Když se začíná zkoušet, asi týden se nás nová hra ještě netýká, protože herci spíše jen sedí a čtou s režisérem scénář. Jakmile ale přijdou na jeviště, už musíme rekvizity začít připravovat. A co se týče už hotových inscenací, u těch chodíme do divadla asi dvě hodiny před začátkem. Někde je rekvizit víc, někde méně, ale vždycky přijdu raději dřív. Když vím, že mě čeká náročná inscenace, klidně jsem v divadle i o půl páté, v sedm se začíná,“ říká Hana Jahodíková s tím, že inscenace si dělí se svou kolegyní a do práce samozřejmě chodí i o víkendech nebo ve svátky. „To si možná někteří lidi ani neuvědomují, že to takto máme i my, nejen herci. Ale lidi se zkrátka chodí bavit večer a o víkendu,“ dodává s úsměvem.

Domů se divadelní rekvizitářka často dostane až pozdě v noci. „Teď třeba hrajeme Farmu zvířat, která trvá tři hodiny. A po konci představení zůstane na jevišti docela nepořádek, konfety, rozházené peníze, papír ze skartovačky nakrájený na nudličky. Takže třeba právě u této inscenace se dostanu domů až po 23. hodině.“

Inscenace v koši

Důležitou vlastností u rekvizitářky je umění zavést systém, díky kterému vždycky a bez průtahů najde přesně to, co potřebuje. Z toho důvodu mají dámy v rekvizitárně několik obrovských košů. „Každý patří jedné inscenaci. V tom pro Limonádového Joea je třeba polštář, který patří na gauč, tabulka, skleničky, košíček s klubíčkama, láhev šampusu, která je prázdná, ale vypadá jako plná, a k ní kyblík. Třtinový cukr, mísa ovoce a sólo banán, klobouk, smeták, zrcátka. Zkrátka všechny možné rekvizity, které do Limonádového Joea potřebujeme, určitě jich bude okolo padesáti,“ vypočítává Hana Jahodíková.

Rekvizity mají své pevně dané místo i při inscenaci samotné, většina jich leží v zákulisí na rekvizitním stolku nebo regálu. „Když dostanu scénář, už si zaškrtávám, co bude potřeba. A pak když už chodí herci na zkoušky, tak vím, že například Jirka Hejcman potřebuje do Klíčové dírky kabelku, brýle, gumové rukavice. Takže to jim nachystám. A pak rekvizity přibývají s blížící se premiérou a do poslední chvíle se zkouší, kde bude pro herce nejpohodlnější mít rekvizity připravené, můžou být u jeviště vpravo, vlevo nebo kdekoli jinde. Ti pak už přesně ví, že to mají vždycky na tom a tom místě. Samozřejmě asistuji i během představení,“ dodává.

Jsou chlebíčky opravdové?

Velmi oblíbené, především u herců, jsou i takzvané spotřební rekvizity. „Jednoduše je to to, co herci na jevišti snědí a vypijí. Nejradši měli asi chlebíčky, o ty se vždycky skoro prali. Když jsem začínala, tak jsme hráli Kosmické jaro, a tehdy jsme s Pavlínkou Pluháčkovou chlebíčky chystaly samy,“ prozrazuje se smíchem chuťové preference herců. „Dnes už je kupujeme, stejně jako třeba koláčky. Legrace ale je, že když se nazkouší inscenace, tak se ze začátku hraje hodně a často, a v takovém případě už herci ani ty chlebíčky moc nechtějí, takže dokonce zbyde na kluky od techniky,“ dodává s úsměvem Hanka Jahodíková s tím, že spotřební rekvizity připravuje až v generálkovém týdnu těsně před premiérou.

Dej si houbičku na nádobí

Ne všechny rekvizity jsou tím, na co si na jevišti hrají. „Máme velmi šikovného kolegu Martina v dílnách, který má opravdu zlaté ručičky, a ten nám dokáže vyrobit takové jídlo, že divák vůbec nepozná, že není pravé, ale že to je rekvizita.“ Takový případ rekvizity mohli diváci vidět například v bláznivé komedii V žabím pyžamu.

„Herečka Irenka Vacková měla mít několik hamburgerů. Jeden jsem udělala skutečný, ten jedla, a další tři byly umělé, ale vůbec to nebylo poznat. V Sherlocku Holmesovi teď máme zase třeba kynuté meruňkové buchty vyrobené z houbičky na nádobí. V rekvizitním skladu máme uložené trubičky, punčové řezy a další zákusky, které, když vidím z dálky, ráda bych si i dala. Najdeme tam dokonce i pečenou kachnu nebo kraby,“ usmívá se.

Proměnit vodu ve víno

Další oblíbenou spotřební rekvizitou jsou nápoje. A i když to může vypadat, že si herci na jevišti vychutnávají například lahodné červené víno nebo kvalitní whisky, opět se jedná jen o divadelní kouzlo.

„Všechno je to nealko a mícháme si to samy, většinou ze sirupu a džusu. Cloumák, který David Vaculík pije v komedii Limonádový Joe, je voda obarvená potravinářskou barvou. Červené víno je ve skutečnosti rybízový džus. Whisky, čaje a bílé víno zase mícháme z různých sirupů. Takže herci se na jevišti zadarmo neopijí,“ směje se rekvizitářka.

Krev se objednává online

Kromě jídla však obsahuje rekvizitní sklad i mnoho dalších položek, například stovky náramků, náušnic a náhrdelníků nebo brýlí, které mají rekvizitářky vzorně roztříděné a uložené. „Spoustu z nich nanosíme z domu samy. Garderobiérky, vlásenkářky, když už se jim to nehodí, tak s tím přijdou za námi. A nejen se šperky. Měla jsem doma broušené skleničky, a přesně takové jsme potřebovali do Tramvaje do stanice Touha. Bylo mi líto dát je k popelnici, tak jsem je ráda donesla do divadla. Občas přispějí i diváci, zrovna nedávno nám jedna paní přinesla na vrátnici kabelku a v kabelce plno šperků,“ raduje se.

Dokonalým divadelním kouzlem je i umělá krev, která z hlediště vypadá jako skutečná, a i to je zásluha rekvizitářek. „Teď ji používáme do Jesus Christ Superstar, jednoduše se přes internet objedná kanystr krve. To pak nalévám do kbelíku na dno a musím jen odhadnout, jak moc ji naředit, aby nebyla moc tekutá ani hustá.“ Existují však i kapsle s umělou divadelní krví, které se vkládají například do úst a herci je v pravý čas rozkousnou.

Na své práci mimo jiné oceňuje partu Slováckého divadla a příjemné prostředí. „Pracovala jsem dřív na informacích a tam si na vás každý vylije vztek. A tady, i když se i mně občas něco nepodaří, herci jsou na mě moc milí. Když jsem byla v divadle nová, byla jsem úplně překvapená, když mi pan režisér Mikoláš Tyc poděkoval za moji práci. Tak mě to zaskočilo, že jsem ani neodpověděla. Tak jsem si ho na druhý den odchytla: ‚Já se vám musím omluvit za včerejšek, že jsem vám ani neodpověděla a nepoděkovala, že jste mě pochválil.' To zkrátka všude vždycky a všem říkám, že kolektiv ve Slováckém divadle je úplně úžasný. Mám to tady za odměnu a neměnila bych,“ uzavírá Hana Jahodíková.