Kdy jste si naposledy s humorem řekl: „Tak to je teda peklo“?
Zrovna minulý týden, kdy místo toho, abychom  si  po dlouhém zkoušení na Malé scéně celou inscenaci v klidu herecky projeli na jevišti, navlíkli nás do kostýmů a bylo po herectví. Horko těžko jsme to pak doháněli v generálkách.

Hrajete čerta Trepifajksla, kterého začne bavit práce a lidská slušnost. A má rád buchty. Co s ním máte společného?
Skoro všechno. Práce na chaloupce mě baví, protože je to úžasný ventil mé herecké práce a hlavně je hned vidět a něco po mně zůstane. V inscenaci říkám: „Když jsou lidi rádi, tak můžu bejt taky rád, ne“. Nic mě nemůže charakterizovat výstižněji a maminčiny buchty jsou nejlepší na světě. Ty já nejradši a nezřeknu se jich ani při seberedukčnější dietě.

jako Trepifajksl v pohádkové komedii
Dalskabáty hříšná ves aneb
Zapomenutý čert - foto Jan Karásek:


Dostal jste se vy sám někdy do situace, kdy jste věděl, že dobré slovo pomůže víc než křik?
Zmíněné situace ani jinak neřeším. Je to takové moje životní krédo. Řešit problémy v klidu. Někdy ale v životě nastanou situace, kdy člověku dojde trpělivost a musí zařvat. Takové chvíle mě ale mrzí a dlouho na ně pak myslím a trápí mě. Naštěstí jich je poskrovnu.

Jaký máte vztah k české klasice? Naposledy jste se objevil v komedii Naši furianti…
Já osobně veskrze kladný. Habršperka ve Furiantech jsem hrál rád a stejné je to i s Trepifajkslem. Čím jsem starší, tím více mě fascinuje, jak některé věci, i přesto jak se svět ve všech směrech vyvíjí raketovým tempem, skvěle fungují dodnes.

jako švec Josef Habršperk v české
klasice Naši furianti, vlevo Tomáš Šulaj
- foto Jan Karásek: 


S režisérem Stránským pracujete pravidelně. Mění se jeho přístup k hercům za tu dlouhou dobu, co se znáte?
Za těch dvacet let, co se známe, jsem nezaznamenal, že by se jeho přístup k nám hercům nějak zásadně měnil. Někdy nás dokáže pěkně potrápit, jindy zase hodně naštvat a někdy je při zkoušení taková legrace, že se ani nedá zkoušet. Jeho konstantní veličinou je, že občas neumí škrtat a téměř vždy si při zkouškách naplánuje víc, než co je schopen stihnout. Ale to už je takový folklór, který říkám spíš pro zasmání.

Předpokládám, že Dalskabáty osloví diváky napříč generacemi. Čím si může získat mladé diváky a čím ty dříve narozené?
Nabízí se odpovědět velice prozaicky; mladí se dozví, kdo to byl Jan Drda a starší zamáčknou slzu. Ale vážně. Myslím si, že pohádky mají rády všechny generace. V každém věku tam člověk objeví vždycky něco nového, nějakou novou myšlenku, o které v patnácti třeba vůbec neuvažoval. A pro starší je to i jistý únik z reality, zvláště dnes, když se na nás z médií valí jeden hnus za druhým.

Zastavme se ještě u kolegů. I s nimi jste stále. Je to tentokrát náročnější než jindy? Nebo naopak klidnější a pohodovější?
Já si vždycky dokážu při zkoušení kolem sebe vytvořit pohodu a klid a snažím se tím nakazit i ostatní. Troufnu si tvrdit, že se mi to „zatím“ snad i daří. Ono také u kolegů, kteří mě obklopují, to až zas tak moc těžké není.

Kdybyste měl divákům vzkázat, jak si poradit s čertovinou, co byste jim řekl?
Jen a jen s noblesou, nadhledem a s grácií. I když vím, že je to kolikrát hodně těžké.

Co vás čeká po premiéře Dalskabátů? Budete odpočívat, nebo se vrhnete do další práce?
Odpočívat budu částečně až v červnu, kdy už nebudu muset zkoušet a plně o prázdninách. Hned po premiéře Dalskabátů začínám u Roberta Bellana zkoušet roli Švochněva v Gogolově Hráčích.

Martin Vrtáček v rolích světově proslulého tenora Tita
Merelliho v komedii Tenor na roztrhání (režie Robert
Bellan) a Cidrolina v inscenaci Modré květy (režie Jakub
Maceček) - foto Jan Karásek: