Pavle, napadla vás myšlenka na Slovácké jaro, už když se připravoval Monument pro Hradiště?

Ano, myšlenka na Slovácké jaro mě napadla někdy během zkoušení Monumentu pro Hradiště, a jakmile jsem si představil ústřední scénu, jíž se skutečná historie přelomu let 1938 a 1939 překlopí do alternativní historie, tak už bylo jednoduché poskládat kolem ní zbytek hry.

Čím vás právě tato konkrétní tragikomická situace slováckých dějin natolik oslovila, že vám to stálo za napsání divadelní hry?

Asi ta její pozapomenutost a fakt, že některé její součásti jsou opravdu bizarní a vůbec nezapadají do „našeho příběhu“ o období mezi Mnichovem a okupací zbytku českých zemí. Představa, jak slováčtí separatisté píší Hitlerovi telegram k Vánocům, jak ho potom žádají o připojení Slovácka ke Slovensku nebo jak v roce 1941 žádají, aby i jednotky ze Slovácka mohly pochodovat na východní frontu, je natolik neuvěřitelná, že je třeba o tom napsat komedii.

Jaká nejdůležitější témata podle vás Slovácké jaro divákům přinese?

Asi dvě: jednak doufám, že si diváci uvědomí, že to, že jsme spolu právě my, kteří dnes tvoříme Českou republiku, není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát, ostatně řada z nás prožila podstatnou část života jako Čechoslováci. A jednak se třeba někdo z diváků zamyslí nad svou vlastní rodinnou historií, nad tím, jak selektivně si sami pro sebe vyprávíme životní příběhy svých „dědečků“.