Poprvé ho myšlenka nasadit si červený nos napadla už při studiu na JAMU, do praxe ji uvedl letos. „Před více než půlrokem bylo totiž vypsáno celorepublikové výběrové řízení a já jsem se přihlásil. Důvod byl stále stejný - až galaktický význam v možnosti rozdávat radost a úsměv, příležitost opouštět komfortní zóny a dále se profesně a hlavně lidsky posouvat,“ vysvětluje Pavel.

Být tak trochu cáklý – tady a teď

Být zdravotním klaunem neznamená umět vyprávět vtipy a praštit sebou o zem, je v tom samozřejmě mnohem víc. 

„V první řadě je důležité být svým způsobem trochu cáklý, prostě nebýt tak úplně v pořádku, ale v nejlepším slova smyslu,“ usmívá se Pavel Šupina, ale pak zvážní. „Dále je to určitě empatie a cit. Je potřeba se napojit na pacienta, i když já jej coby klaun vnímám spíše jako parťáka, musím samozřejmě brát ohled na věk, pohlaví, zdravotní stav, počet lidí na pokoji, momentální psychické rozpoložení pacienta a následně mu ušít situaci na míru. Důležité je být tady a teď, na nic si nehrát, existovat jako naprosto bezelstná, nevinná a naivní bytost, která je tím nejhloupějším ze všech ve svém, ale klidně i v cizím světě.“

Jsme třešinkou na dortu, personál je dort

Už jen herecké povolání je samo o sobě náročné, zvláště v tak aktivním divadle, jakým je to Slovácké. Kde bere Pavel čas a energii na druhé řemeslo?

„Ta pomoc je vzájemná. Všechno, co ze sebe dávám, se mi zase vrací zpět. Neustále se učím a každým setkáním v nemocnici rostu. Někdy je to vyčerpávající, ale ta únava je naplněná radostí a pokojem,“ zdůrazňuje Pavel a vyzdvihuje práci nemocničního personálu, se kterým nyní pravidelně přichází do styku. „My jako klauni přijdeme na oddělení na tři hodiny denně, lékaři, sestry a ostatní jsou tam mnohonásobně déle a to, s čím se musí potýkat, není vždy lehké. Takže velký dík patří jim! My jsme taková třešnička na dortu, oni jsou dort.“