Dámy, jak byste charakterizovaly Marvinův pokoj?
Jaroslava Tihelková (JT): Hra amerického dramatika Scotta McPhersona, který krátce po jejím napsání zemřel, nás vtáhne do příběhu dvou sester, které se po dvaceti letech odloučení opět setkávají. Zákeřná nemoc, která postihne jednu z nich, mění život jim i jejich rodinám. Je to hra o životě, pochopení, lásce, naději i sebeobětování.
Dana Růžičková (DR): Je to něco jako „Blízká setkání třetího druhu“…

Jaké jsou vaše postavy? A co bylo při zkoušení pro vás nejtěžší?
JT: Jak popsat Bessie... Je to člověk, který svůj osobní život obětoval péči o nemocného otce a tetu. Dobrovolně? Nedobrovolně? Má pečovatelské sklony a pocit obrovské zodpovědnosti, nebo se bojí žít svůj vlastní život? Myslím, že Bessie charakterizuje tato věta z inscenace: ,,Mám takové štěstí, že mi bylo dáno mít někoho tolik ráda... Mám takové štěstí.“Nejtěžší byla asisnaha o to, aby Bessie nevypadala jako trpitelka, ale normální ženská se všemi klady i zápory. Najít tu správnou míru humoru i citovosti.
DR: Já jsem si Lee charakterizovala jako „snaživou raketu“. Snaží se žít, jak nejlíp umí, bohužel jí to někdy opravdu nevychází. A to zásadně. Nejtěžší? Jaj, všecko! A čím jsem starší, tak mi dělá problém nacpat do hlavy i ten text. (smích)

Marvinův pokoj je hra o smrti a nemoci. Zkoušení takové inscenace musí být asi velmi, hlavně tedy psychicky, náročné, že?
JT: Určitě. Je náročné to hledání jemných nitek citů, sbližování, porozumění i strachu... Ano, občas se při zkoušení dostanu do stavu ,,smutnění,,, ale naštěstí mám vedle sebe moc fajn kolegy, kteří mě v tom smutku nenechají  dlouho utápět. Oni jsou taková moje terapie humorem. Jsou milí, vtipní a já jim za to touto cestou moc děkuji.
DR: Já trpím vždycky u každého zkoušení jako pes, kolikrát si říkám, jestli mi to stojí za to… A vlezu do toho zase…

Režisér inscenace Michal Zetel na zahajovací zkoušce říkal, že jedno z hlavních témat zní: „Krev není voda“. Tedy že je jedno, co zdědíme v genech, ale že stojíme sami za svými činy. Souhlasíte s tím?
JT: No... Já to vnímám asi takto - jasně, že za vše, co uděláme, stojí jen a jen naše vlastní rozhodnutí a svědomí. Ale geny jsou pěkná mrška a mohou nám dost zavařit. (úsměv)
DR: Mnohokrát jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že „ Krev není voda“.

A věříte na osud?
JT: Ano, věřím. Dokonce věřím i kartám a numerologii. Mám s tím osobní zkušenost. Věřím, že svému osudu člověk neunikne, ale může ho trochu usměrnit, trochu pootočit, posunout... Ale stejně dojde dřív nebo později tam, kde je mu určeno.
DR: Věřím, ale na takový ten „aktivní osud“.

Jsou role, které se zadřou hercům pod kůži, a někdy nebývá lehké z postavy vystoupit. Máte také takovou zkušenost? A myslíte, že tomu tak bude i v případě Bessie a Lee?
JT: Asi mám velký pud sebezáchovy nebo velké štěstí, že mi stačí po ,,děkovačce,, chvíli posedět v šatně a během odličování se ve mě všechny prožitky i napětí z jeviště pomalu utlumují. Když pak odcházím z divadla, cítím už jen příjemnou únavu, ne smutek. Tak snad to bude takto fungovat i u téhle krásné role Bessie.
DR: Je pravda, že mám za sebou pár rolí, po kterých se mi nějakou dobu zastesklo. Myslím, že „snaživá raketa“ mě bude moc bavit, těším se!

Děkuji a ZLOMTE VAZ!