Šárko, úspěšná komedie 1+2=6 oslavila na konci května deset let na scéně. Jak tohle výročí vnímáte vy?

Dívám se na plakát, který jsme tehdy fotili před divadlem. Čas rychle letí a za těch deset let se toho spousta změnilo. Hercům přibylo dětí a vrásek, ale všichni vypadají pořád dobře a mám pocit, když občas koukám z portálu, že hrají se stejným nasazením jako tehdy. Smích v hledišti se za ty roky nezměnil, a to je pro ně myslím nejlepší hnací motor.

V inscenaci máte na starosti líčení, které je v ději velmi důležité, protože postavy během hry zestárnou o dvacet let. Jak těžký je to pro vás úkol?

Těžký ani ne, spíš zajímavý. A baví mě to pořád.  Zvlášť když „ostařuji“ herce o dvacet let v patnáctiminutové pauze. Přidávám v ní holkám a Zdenkovi nějaká ta kila vatonem, změní se střih i barva vlasů a podobně. Největší salvu smíchu ale vyvolává po pauze Jožkova pleš.

Kromě líčení jste i autorkou kostýmů. Kde jste čerpala inspiraci?

Tak inspiraci čerpám všude kolem sebe pořád. V případě 1+2=6 kromě současnosti i ve starší době na konci sedmdesátých let. Právě posunutí doby o dvacet let bylo pro mne zajímavé i kostýmově. Nějak ty doby od sebe odlišit a zároveň se trefit do charakterů postav.

Hru režíroval váš manžel Robert Bellan. Bavíte se o práci i doma a máte možnost svému muži do práce mluvit?

Samozřejmě že po přečtení hry probíráme s Robertem každou postavu dlouho ze všech stran. Teprve potom hodím nějakou první představu na papír. Někdy se stane, že svou představou ovlivním i to jak na postavu Robert nahlíží, ale většinou jsem celkem „poslušná“ a snažím se přizpůsobit jeho vizím. On totiž má už na začátku celkem jasnou představu i vizuální a je v tom dost nekompromisní. Takže mu do toho zas tak moc nemluvím.

Za deset let určitě dochází k velkému opotřebení, jak kostýmů, tak rekvizit. Vidí diváci pořád ty původní kostýmy, nebo se něco muselo měnit?

Jistě, hodně se vyměnilo, především boty u dam. A například jedny šaty, které jsem původně pořídila v „sekáči“ už nevydržely a museli se ušít nové, podobné. Taky drobné kostýmové úpravy provázely výměnu hereček v roli Viky. Divák to ale určitě nepoznal.

Vím, že první zkouška hry probíhala netradičně u vás doma na zahradě. Jak na ni vzpomínáte?

Vzpomínám už jen matně, že byla docela zima, přišla voňavá redaktorka z rozhlasu, ne moc oblečená se ohřívala u ohně a smrděla potom šťastně od kouře. A taky, že byla legrace, si pamatuju. Že se četlo dlouho a moc jim to čtení nešlo. Hlavně Zdeněk Trčálek byl frustrovaný, kolik textu se má naučit, a že to nedá (úsměv).

Vzpomenete si na nějaký další mimořádný zážitek spojený s touto inscenací?

Ani ne, pro mne je to mimořádná inscenace sama o sobě a zážitek je, že se pořád hraje i po deseti letech.

Na závěr, co byste komedii a kolegům k desátému výročí popřála?

Na závěr bych chtěla hercům popřát, aby je to pořád bavilo a inscenace byla pořád tak oblíbená a hrála se třeba ještě dalších deset let. To už ale nebudu muset nikoho po pauze „ostařovat“, protože před začátkem hry se budou herci líčením omlazovat a o pauze se jen umyjou (úsměv).

Blanka Šmejdovcová