Pavle, gratuluji k angažmá ve Slováckém divadle. Jak se tady cítíš po své první premiéře, Tylově Fidlovačce?

Děkuji! Už o poznání lépe než před ní. Musím říct, že to pro mě byl náročný začátek. Náročný ale jen z důvodu mnoha změn – stěhování, nový kolektiv, nové prostředí, nový divák, ukončení školy… Musel jsem si jen rychle navyknout. Ale to šlo hladce díky kolektivu, který ve Slováckém divadle je. První velká věc, která dopadla výborně – nad má očekávání, je za mnou a každým dnem se tu cítím čím dál víc jako doma.

Ty pocházíš přímo ze Slovácka, že? Jsi rád, že se ti podařilo získat angažmá poblíž domova?

Ano, konkrétně z malé krásně dědiny, z Bánova. Má to jednu obrovskou výhodu. Všechno, s čím jsem měl tu čest tady vyrůstat a co mi dalo příležitost být takový, jaký jsem – má rodina, přátelé, příroda kolem a živá slovácká folklorní krev – to všechno je najednou zase nadosah a mně nablízku. Svým způsobem je to jakýsi návrat (úsměv). Takže rád jsem.

Taky o tobě vím, že se věnuješ tanci, konkrétně slováckému verbuňku, a prý i velmi úspěšně. Prozradíš, jak ses k tancování dostal?

Ajej (úsměv). Věnuji. Na základce jsem navštěvoval folklorní soubor Kuřátko, kde jsem si k folkloru vypěstoval pozitivní vztah. Převážně jsem tam jen tancoval, protože můj zpěv stál za prd. Ale co nebylo v hlase, bylo v nohách. Na druhém stupni jsem ze souboru odešel a věnoval se tomu spíš jen okrajově a občas jsem si zašel k cimbálu zazpívat a zatančit. Nástupem na výšku se mi začala vracet chuť, ale z časových důvodů nebylo možné navštěvovat žádný soubor. Svým způsobem to byl asi nějaký stesk po domovině a ozýval se ve mně ten náš kraj. Verbuňk byla lákavá alternativa. Nebyl jsem na nikom závislý a nikdo nebyl závislý na mě. Mohl jsem si zkoušet cokoli, jakkoli a kdykoli. A tak jsem si začal tančit jen tak sobě pro radost, obešel si pár kurzů a občas skočil u cimbálu. A nakonec jsem se rozhodl jít do soutěže a měl jsem tu čest stát už dvakrát ve Strážnici ve skromném a nádherném bánovském kroji. Teď se verbuňku věnuji aktivně něco přes dva roky.

Co konkrétně tě na tancování baví?

Nejvíc mně na tom baví, že je stále co nalézat a kam se posouvat. Mám takové tušení, že mě to bude bavit do té doby, než budu spokojený sám se sebou. Ale to doufám nenastane – jinak by se mnou bylo něco v nepořádku. Pořád je co nalézat, i když si člověk myslí, že dosáhl vrcholu. Ještě jednu krásnou věc s sebou verbuňk nese. I když prochází vývojem, tak má v sobě skrytou tu prapůvodní živelnou energii a dokáže v každém klučinovi probudit tu ryzí chlapskou podstatu a s ní i kus historie.

Od tancování krůček k divadlu nebo naopak? Musím se samozřejmě zeptat, jaká cesta tě dovedla k divadlu. Byl to tvůj sen a proč sis zvolil právě hereckou dráhu?

I když je v tom úzká spojitost a na obojím mě baví totéž – že je stále kam se posouvat, tak i přes to to tak úplně není. Na ten moment, kdy mě napadlo si podat přihlášku na JAMU, si nepamatuji – ten impuls mi dodnes není známý. Prostě jsem to jenom tak zkusil. Zkusil a ono to vyšlo. Jsem z takové veselé rodiny, kde se bez úsměvu prostě neexistuje a nejspíš jsem k tomu podvědomě tíhl. Když se mě na přijímačkách ptali, proč to chci dělat, tak jsem odpověděl, že chci těšit lidi svou přítomností a rozdávat radost. A to se nemění.

Je známo, že herci v divadle většinou sdílejí šatny, většinou s jedním či dvěma kolegy. S kým v šatně „sedíš“ ty a sedíte si?

Můj život provází samé zvláštní náhody, že si až říkám, že to náhody už být ani nemohou. Na škole jsme měli za úkol napsat seminárku o jednom herci dle vlastního výběru. Já si vybral jednoho z Hradiště. To jsem ještě netušil, že budu mít možnost dýchat mezi stěnami tohoto divadla, natož být s tímto člověkem s velkým Z v šatně! Ano, mám tu čest sdílet jednu místnost a ledničku se Zdeňkem Trčálkem! V šatně je také duo Davidů – Vacke a Macháček a oba jsou moc fajn a sedíme si.

Co tě čeká v divadle nyní a na co se těšíš?

To vcelku zajímá i mě samého (směje se). Jedno překvapení už mám dokonce za sebou – první záskok v Kříži u potoka! Nezapomenutelná a cenná zkušenost. Momentálně pracujeme na pohádce (taktéž moje první) Bílá velryba s Michalem Skočovským.  Těším se na každou další zkušenost, na tvůrčí proces, hledání, tápání, objevování nepoznaného, spolupráci s novými lidmi a možnost předávat radost.

Děkuji za rozhovor a ať se ti daří!

Blanka Šmejdovcová