Vzpomínáte si na první zkoušku komedie 1+2=6?
Tu si vybavuju naprosto přesně. Probíhala totiž na zahradě režiséra Roberta Bellana, kam jsme každý něco přinesli, Robertova manželka Šárka grilovala a u toho jsme si hru přečetli. Pořád jsme se smáli a říkali si, jak je možné, že někdo dokáže vymyslet tak vtipnou zápletku.

Jak probíhalo samotné zkoušení? Pořád jste se bavili?
Když ty vtipy a situace opakujete každý den, tak vám už za chvíli vtipné nepřijdou. Ale my jsme měli úplně jiné starosti. Hlídali jsme, abychom chodili ve správný čas správnými dveřmi, zvedli správný telefon a nezamotali se v textu, což v okamžiku, kdy komedie nabere tempo a jedna zápletka se kupí na další, není snadné.

Jaká byla premiéra?
A víte, že si na ni už moc nepamatuju? Každý se totiž soustředil na ty miliony malých akcí, které do sebe musely přesně zapadat. Vím jen, že mi v jedné scéně vypadla z ruky tužka a odletěla na druhý konec jeviště, což může vypadat jako hloupost, jenže ona musela zapsat důležitou informaci, od které se pak odvíjí další zápletka. Jak říkává Květa Fialová - to má pak herec smrt v očích.

Následné reprízy jste si už ale užívali, že?
Jakmile jsme zjistili, že diváci se baví a všechno, co my tak pracně předvádíme, přijímají, tak jsme se i my uklidnili a po čase komedie dostala lehkost, díky které je, myslím, tak oblíbená.

Co na komedii říkal autor hudby Ondřej Brzobohatý?
Ondra na premiéru přijet nemohl, tak ji viděl až po několika měsících, kdy jsme ji hráli na Festivalu smíchu v Pardubicích. Moc se smál a říkal, že jsme ještě vtipnější, než když to četl a představoval si to. Nedávno se mě ptal, jestli ji ještě hrajeme. Ujistil jsem jej, že pořád a že ta jeho muzika je opravdu dobrá, jeden čas jsem si ji dokonce stáhnul jako zvonění do mobilu.

Čekali jste, že byste mohli dosáhnout stovky repríz?
Na to jsme si netroufli pomyslet. Regionální divadla stovku repríz zažívají výjimečně, a to jen ta nejlepší. Většinou je velká sláva, když inscenace udělá padesát repríz.

A přitom ve Slováckém mají za sebou stou reprízu muzikál Donaha! i Rychlé šípy. Mimochodem, ve všech hrajete. Jaký je to pocit?
Při vší skromnosti s kolegy víme, že jsme byli u výjimečné etapy Slováckého divadla, a i kdybychom byli někdy někde jinde, tak to, co jsem poznal tady, se už nikdy opakovat nebude. Snad mi tu drzost vyslovit to lidi odpustí.

Ještě se vrátím k 1+2=6. Rok jste komedii nehráli, bylo těžké vrátit ji zpátky?
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Zdeněk Trčálek se zranil a byl na rok vyřazený z provozu, což byl šok, protože hrál v mnoha inscenacích. Některé, třeba Donaha!, jsme v divadle vyřešili záskokem, ale tak velkou roli, jako je John Brown, jsme přezkoušet nechtěli, takže jsme na Zdeňka čekali. Jakmile ale oznámil, že už je v pořádku, a my jsme to zveřejnili, diváci vzali lístky na komedii 1+2=6 doslova útokem. Bylo pěkné, že na ni nezapomněli.

Zažil jste při představení něco výjimečného?
Na jednu reprízu nezapomenu. Řešil jsem velice těžkou osobní situaci a ten den jsme hráli 1+2=6 na zájezdě. Byl jsem úplně mimo, ale protože si to na jevišti nemůžu dovolit, tak jsem hrál, jako by se nic nestalo. Lidi se smáli, tleskali a Terezka Novotná, která to všechno věděla, mi pak řekla: Ještě nikdy jsem neviděla, aby byl někdo tak vtipný a měl přitom tak smutné oči.

Jak oslavíte 100. reprízu?
Připravíme si s kolegy hostinu a uděláme si hezký večer. Bohužel, vedení divadla tentokrát uznalo, že diváci s námi slavit nebudou, takže rautu jako u Rychlých šípů a Donaha! se nedočkají. Škoda. Ale my jim to na jevišti vynahradíme. (smích)

Co teď v divadle připravujete?
Pan Stránský mě obsadil do Macbetha, se Zdeňkem Trčálkem a s Davidem Vaculíkem vytvoříme tři zajímavé postavy procházející celým dějem. Víc prozradit zatím nemůžu.

A co televize? Hrál jste v téměř deseti seriálech. Bude další?
Tohle je tenký led. Asi před měsícem mi volala jedna známá scenáristka, že pro mě píší roli v připravovaném seriálu, což je pro herce vždycky vyznamenání. Když bůh a paní producentka jiného seriálu dá, tak bych se mohl objevit i v něm a taky by se měl vrátit na obrazovky ještě jeden projekt, kde bych měl také hrát. Ale v naší branži je celkem běžné, že věci dopadnou nakonec úplně jinak, takže dokud nebudu mít podepsanou smlouvu, budu jen naznačovat. (smích)

A na závěr mi to nedá nezeptat se, jak se daří paní Fialové?
Květa měla problémy se srdíčkem, bylo to vážné, ale snad to zvládne. Je velká bojovnice, i když v 85 letech se už ani silným osobnostem zdravotní komplikace nevyhýbají. Mluvil jsem s ní zrovna před chvílí. Říkala, že dopila kafíčko a listuje si knížkou, kterou jsem jí dal k narozeninám, a že vzpomíná. Za pár dnů za ní pojedu, tak budeme vzpomínat spolu.