Válka s mloky má dnes derniéru

Každou inscenaci, kterou zkoušíme, připravuje jiný realizační tým (ten sestavuje především režisér), každá inscenace má trochu jiný záměr. Válka s mloky je (byla) výjimečnou zřejmě hlavně tím, že se chtěla vyjádřit k dnešku, k něčemu obecně platnému, obecně lidskému, obecně hrozícímu naší civilizaci a hledala kořeny v samé podstatě nás samých. Dnes se Válka s mloky loučí. Loučí se s ní herci i diváci při posledním představení – derniéře. Co zanechává? Na co budou tvůrci a aktéři v souvislosti s ní nejraději vzpomínat? Za všechny odpovídají dramaturg Libor Vodička a herci Vladimír Doskočil, Pavel Majkus a Martin Vrtáček

Libor Vodička: Nejraději vzpomínám na setkání. Setkání s Karlem Čapkem a jeho dílem, které po sedm měsíců spoluurčovalo téměř každý můj den, až se mi dostalo pod kůži, do krve, což neznamená, že mne nepřestalo překvapovat, vzrušovat a objevovat mi jiné pohledy... Na to, jak jsme s Dodo Gombárem postupně opustili starší dramatizace tohoto pozoruhodného románu, poněvadž jsme usilovali o divadlo "tady a teď" a chtěli se prostřednictvím Čapkova jazyka, stylu a především myšlenek vyslovit k dnešku. Za sebe. I když nic nezměníme a lidi budou stejní. Dnes, jako tenkrát v roce 1936,  kdy román vyšel. Na to, jak se mi poprvé stalo, že divadelní tvorba není přetahovaná, nýbrž souhra, vzájemná tvůrčí inspirace, symbióza individualit, z níž se postupně "vykuklí" kolektivní dílo... Ale ze všeho nejvíc to bylo milé lidské setkání... Takovou práci bych (si - a každému) už navždy přál! Žel, děje se tak jen vzácně.

Pavel Majkus: Budu vzpomínat na pěkné zkoušení. Od čtených zkoušek až po premiéru jsem měl pocit, že víme, kam plujeme a co si vzít na cestu. Text procházel četnými úpravami, ale vše bylo k dobru a hlavně včas, tak jsme se to mohli naučit. Za to patří dík režiséru Dodo Gombárovi i dramaturgovi Liboru Vodičkovi. Velmi rád budu také vzpomínat na scénu s kapitánem Van Tochem. Kamil Pulec se ty zapeklité čapkovské monology naučil přímo bravurně a zvládal to i na reprízách v obdivuhodném tempu. To je pak radost být na scéně... :-)

Martin Vrtáček: Jsem vděčný, že jsem se potkal s Karlem Čapkem. Určitě budu rád vzpomínat na skvělé vedení režisérem panem Gombárem. Oceňuji, když mě režiséři spíše motivují než režírují, když je pohoda a klid při práci a navíc jsme si při tak vážném tématu užili i dost legrace…

Vladimír Doskočil: Po přečtení této hry a jejím zkoušení jsem si uvědomil a připomněl dvě zásadní skutečnosti. Za prvé je to Čapkova genialita v předvídavosti a zpracování toho, co se vlastně opravdu uskutečnilo. Román Válka s mloky napsal v roce 1936 a rozpínavost „mloků“ za tři roky nastala. Světové mocnosti nereagovaly, až bylo pozdě. Narodil jsem se sice rok po válce, ale dovídal jsem se o této válečné době od rodičů. Jak se lidé chovali a že se smutně dotkla i celé naší rodiny - za odbojovou činnost Němci zavřeli maminčiny oba bratry a jejího manžela, tedy mého otce, strýc Vladimír Jurča zahynul na pochodu smrti 26. dubna 1945, což mně připomíná i jeho jméno vyryté na desce u vchodu do divadla (sokolovny).
A ta druhá skutečnost je zajímavý dramaturgický počin. Zakomponování záplav na Moravě v roce 1997 a onen psychologický exkurz - opět „jak se lidé chovali či zachovávali“ v této vypjaté extrémní situaci. A dále fakt, že si lidstvo, tato civilizace, za nastalou situaci v mnohém může sama. Přesně to vystihl ve svém textu vypravěč v této hře: „Za to, že prší nemůžete, ale kdybyste celá desetiletí nerozorávali meze, udržovali strouhy, nenarovnávali tok řek, nestavěli v zátopových oblastech…“
Celé zkoušení „Mloků“ bylo pro mě velmi zajímavé a moc rád budu na tuto práci vzpomínat.


Válku s mloky hrajeme naposledy dnes od 18.00 hodin.