„Divadlo mi připomíná kostel“ – Rozhovor s režisérem Dodo Gombárem k dnešní premiéře Války s mloky

Režisér Dodo Gombár a dramaturg Libor Vodička spolu vytvořili pro Slovácké divadlo dramatizaci románu Karla Čapka Válka s mloky. Ještě v čase příprav nové inscenace jeden z jejich rozhovorů L. Vodička zaznamenal. Berte jej jako příspěvek k dnešní slavnostní premiéře...

Vím, že patříš mezi velmi zaměstnané režiséry, kteří si spíše vybírají, s jakým divadlem chtějí spolupracovat. Že k tomu musí být nějaký osobní důvod, téma či vztah. Když jsme tě před časem oslovili, dohodli jsme se velice rychle - co tě k nám nejvíc táhlo a jak se předpoklady či tužby naplňují dnes, při práci?
Myslíš, že to bylo rychlé? Nevím. Hledali jsme společně volný termín a ten jsme našli právě v tomto období. Ale ještě podstatnější bylo určitě to, že jsme se shodli na titulu. Necítil jsem žádný tlak, byl to moc hezký dramaturgicko-tvořivý dialog hned od začátku. A táhlo mně sem očekávání a kontakt s uherskohradišťským souborem.

Ano, i pro mě to byl od počátku hezký dialog, který spěl k domluvě. Proto to mám asi v paměti jako „rychlé“…
Máš za sebou bohatá hostování i několik divadelních angažmá. Také zkušenost z dlouhodobého pobytu v USA. Můžeš tedy věci hodnotit (a zhodnotit) z pozice pracovní i lidské, z odstupu i z těsné blízkosti. Jaké je podle tebe dnešní české divadlo?
Já nevím, jestli mi přísluší být arbitrem, nebo něco zobecňovat. Pochopitelně vycházím jedině z empirických zážitků člověka, který věnuje divadelní tvorbě veškerý svůj čas. Z tohoto pohledu si myslím, že je české divadlo málo odvážné, je ustrašené, alibistické… Věčně se odvolávající na divácké očekávání, věčně s tématem „co na to ten náš divák“ operující a kalkulující. Ale to je mnohem komplikovanější téma než jsme schopen vměstnat do stručné odpovědi.

Ano, to mě zajímá a určitě se k tomu ještě vrátíme… Ale nyní bych obrátil pozornost k něčemu jinému. Máš za sebou pracovní i lidskou zkušenost ze zlínského divadla. Zlínu jsi zůstal dodnes věrný a vracíš se tam mimopracovně. Z Hradiště je to blízko. Jak vidíš ty to naše stýkání a potýkání? Jsme si něčím podobni? Čím se Slovácké divadlo odlišuje (případně i od jiných divadel)? Co tě dnes v Hradišti nejvíc baví?
Nutno podotknout, že ve Zlíně mám pořád trvalé bydliště, čili tam je můj domov. To město mám hodně rád a těší mě, že jsem se dokázal osvobodit od jeho vnímání přes prizma zlínského divadla. V době, kdy jsem byl ve Zlíně, se mi zdálo, že je nastavena jakási maloměstská rivalita mezi zlínským a uherskohradišťským divadlem. Což mi vždycky přišlo úsměvné. V divadle přece nehrajeme na body ani na góly. I tam i tady je skupina lidí, kteří se rozhodli zasvětit život něčemu tak prchavému a pominutelnému jako divadlo. Je celkem jedno kdo má kolik Thálií nebo „Radoků“ nebo předplatitelů. Důležité je jenom to, s jakou naléhavostí jsme schopni mluvit a promlouvat o světě, ve kterém žijeme, formulovat alternativu k televizním nebo bulvárním médiím. Zpochybňovat lidskou existenci, klást nečekané otázky, rozbíjet každodennost a pohodlnost, osvěcovat nejednoznačnost lidského bytí tady na zemi. A věřím v to, že neurčuje kvalitu našich životů to, jestli hledáme a pochybujeme v Hradišti nebo v Praze.

Naše shoda při dramaturgickém výběru Čapkových "Mloků" byla celkem rychlá a snadná. Pak jsme nějakou dobu váhali nad tím, jestli upravit Kohoutovu adaptaci, anebo jít vlastní cestou. Co bylo pro tebe při tom nejdůležitější a na co jsi v této fázi hledání myslel?
Mně se postupně začalo zdát, že by byla veliká a hříšná škoda nepokusit se o vlastní výpověď, o pojmenování současnosti. Myslím, že Válka s Mloky nese v sobě stopy, po kterých se dá kráčet botami ušitými v našich dnech.

Dnes máme za sebou mnohoměsíční fázi textové přípravy, dramaturgicko-režijní koncepce... Pracovní scénář leží hotov na stole a za sebou máme dva  týdny zkoušení. Co tě na Čapkovi dnes nejvíc poutá, baví, vzrušuje...? Objevuješ v tom vtipném, ale také až "nečapkovsky" jízlivě hořkém románu ještě nějaké nové vrstvy? Co ty a Karel Čapek?
Ta naše příprava mě moc bavila. V těch neustálých proměnách a nejistotách.  Tady tu živost mám na divadle rád. A na Čapkovi mě nepřestává fascinovat jeho fantazie a až snad prorocké vidění. Schopnost vést myšlenku nečekanými cestami. Taky se mi jeví, že Čapkovo očekávání má hodně společných ploch s našimi obavami a touhami, ale taky s temnými stránkami našich myslí. Jako by jeho vizionářství nabývalo v současnosti na prazvláštní síle, která nemusí být vždycky lichotivá. Ale mě vždycky na divadle přitahovala víc temná zákoutí lidské existence, hledání více „božího“ než toho „lidského“.

Sleduji tvé zkoušení a se zájmem pozoruji tvou osobitou metodu, jsi totiž podle mého mínění velmi metodický ve své tvorbě. Nejprve promýšlíš ideu...zkrátka důvod, to "proč" a pak teprve "jak"... Velmi citlivě a zdánlivě lehce a intuitivně (ale zdá se mi, že je v tom přitom silný intelekt a racionální uchopení věcí), vedeš herce stále dopředu po jakýchsi "vrstvách". Prvně nahodíš situačně a prostorově "na hrubo", ale přitom je znát, že už tušíš velkou část detailů, které "jako by" herci objevují s tebou. Je to tak? Můžeš nám, prosímtě, říci něco o své metodě zkoušení a hledání tvaru?
Tak to tedy nevím, jestli si troufám nazvat to metodou. To by museli snad říct herci. Ale je pravda, že zkouším v jakýchsi řekněme vrstvách. Čili kráčíme cestou od hrubého k tomu jemnému. Nejdřív se vždycky brodíme těmi velikými balvany až k zrnkům písku, které chytáme do dlaní a rozeznáváme barvy. Mám rád na zkoušení neustálé pronikání k hlubším souvislostem. Nikdy, ani reprízami, tento proces podle mě nemůže skončit. To je pak past a prokletí opakování a očekávání. Přiznávám, že práce se mnou nemusí být pro herce jednoduchá.

Vnímám a velmi oceňuji tvůj nebývalý klid, rozvahu, lehkost při jednání s lidmi. Působíš i tím na své okolí s velkým charismatem. Přitom jsi spíše introvertní povahy. Zajímalo by mne, jak se to v tobě "bije"? Divadlo je velmi extrovertní prostředí, emoce a výbuchy temperamentů jsou jeho přirozenou součástí. Jak se s tím vypořádáváš při takovém pracovním zápřahu?
Jo. Často přemýšlím nad jakousi marnotratností až snad nedůstojností svého povolání. Vracím se do minulosti ke snům svých rodičů, anebo vizím svého mládí. Tam byla povolání jako farář, lékař, učitel… K divadlu jsem se dostal vlastně velice pozdě, přes knížky a psaní, dodnes nevím, jestli do toho divadelního světa patřím. Tam možná pramení ta moje introvertnost, až vyplašenost a uzavřenost… Divadelní svět se mi jeví jako příliš rozšafný, koketný, klevetivý, světský…často zbytečně sebestředný a hysterický. Nikdy jsem toho nebyl příliš odevzdanou součástí. Jiná strana mince je ale fakt, že když se sejde u zkoušení napojený a na stejný akord naladěný tým, tak to je velice krásný a inspirativní způsob trávení života. Tak mě až po okraj naplňuje jakási ta posvátnost. Mám moc rád přítmí v divadelním sále, ty zvláštní dopady světla a emocí. To bezpečí. Tehdy mi vždycky divadlo připomíná kostel.  Ale pravda je, že nejraději ze všeho mám literaturu, její poznávání v samotě. Proto mě víc než režie naplňuje psaní.

Také jako pedagog nemohu odolat a musím se zeptat: jaký máš vztah k otázce učení... Neláká tě to? Zdá se mi, že bys pro to mohl mít velké předpoklady... Máš za sebou nějakou zkušenost?
Byly tu nějaké pokusy oslovit mě. Myslím dva. Vždycky jsem se nějak z toho vykroutil. Já se na to totiž necítím. Ale přiznávám, že jednou, až se kruh bude uzavírat, tak si umím představit, že bych měl někdy někde například herecký ročník a vracel bych mu všechno, co mi bylo naděleno na pouti tím proměnlivým a nejednoznačným divadelním životem.

Myslím, že by to mohlo přijít i někdy dřív, ale s důvěrou to nechám na tobě, že poznáš, kdy přišel správný čas. Dodo, děkuji za rozhovor a těším se z naší spolupráce!