Kamilo, jaká byla vaše cesta k divadlu?
Nešla mi matika, chemie, ani fyzika. Na práva jsem nešla rodičům na truc. Dobře jsem se učila jazyky a všechno možné nazpaměť, ráda jsem hrála na klavír a zpívala. A vůbec nejradši jsem chodila do divadla. Tak mi z toho vyšla jednoduchá rovnice a teď to divadlo dělám – ještě se občas zastavím a žasnu, že se mi to vážně povedlo.

A jak jste se ocitla právě ve Slováckém divadle?
Úplně poprvé před asi 13 lety jako divačka projekce Letní filmové školy a seděl vedle mě Hřebejk, ten režisér, takže už tenkrát jsem si připadala jako hvězda! Před 3 roky jsem byla ve Slováckém divadle jako žena hostujícího režiséra, pak jako „paní ředitelová“, což byla mimořádně nevděčná pozice a teď konečně jako členka souboru, co snad brzy zapadne do kolektivu a co se bude snažit ze všech sil dostát vysoké umělecké úrovni, kterou Slovácké divadlo má.

V lednu vás čeká premiéra inscenace Zlatý drak. Jak probíhá příprava na roli Mladé holky?
Nebudu lhát, je to těžké, moc těžké. Hledáme, jak a kudy na to. Zkoušíme intenzivně, někdy bolestivě. Přes Vánoce jsme měli za úkol naučit se texty na tisíc procent a po Novém roce už prý budeme dělat „umění“. Role Mladé ženy vyžaduje kromě jiného i pozorování typicky mužských způsobů chování a pohybu, tak to teď dělám – nestydatě zírám na všechny chlapy v okolí… 

O čem ta hra pro vás je?
O tom, co je to domov, jak jsou si lidé vzdálení a jak málo by stačilo, aby to bylo jinak. Trochu o beznaději, ale ne marné. Hodně o kráse jazyka. A pak taky o rytmu a souhře a … ale to nevím, jestli můžu prozradit. (smích)

Není třeba tajit, že režisér Michal Zetel je váš manžel. Jak se vám s ním spolupracuje? Máte nějaké výhody oproti ostatním?
Výhodou je, že všechny naše předchozí společné projekty (například v brněnském Buranteatru, pozn. aut.) dopadly výborně, a tudíž mu jako herečka bezmezně věřím. Baví mě, že nedělá hry jen pro text samotný, ale vždycky pro to, že si ve svém osobním životě zrovna řeší nějaké téma, a to se právě dostává i do zkoušení. Všechny inscenace, které jsme spolu dělali, pak pro mě mají už napořád osobnější ráz a ne proto, že jsme manželé. Obdivuji jeho odvahu pokoušet se v každé další inscenaci o něco nového a do toho, co po mně jako herečce chce, jdu po hlavě, i když to kolikrát nakonec úplně zamítne. Taky bych mohla na tuhle otázku říct prostě jen „krásně“ a bylo by to jasné. (úsměv)

Za tu krátkou dobu, co jste u nás v angažmá, jste se musela naučit několik rolí za těhotné kolegyně. Jak moc těžké to pro vás bylo?
Příšerné! (smích) Ne, vážně, kolegové mi pomáhali, co mohli, zvlášť Klára Vojtková, která mi se svými rolemi předala i snad úplně všechny režijní pokyny a neváhala věnovat se mi ve svém volnu. Všem moc děkuju! Nejtěžší bylo skloubit přípravu na přebírané role s naší dvou a půl letou dcerkou. Je velmi živá, a tak jsem se k učení textů a studiu videozáznamů dostávala až k desáté večerní, což není ideální.

Na co se nejvíce v novém angažmá těšíte?
Na stravenky. (smích) Ale vážně - asi úplně na všecko! Zeptejte se studentů herectví – 90% z nich vám řekne, že angažmá ve Slováckém divadle je sen! A já ještě nejsem ze školy tak dlouho, abych to nemohla říkat taky!

(Rozhovor vyšel v týdeníku DOBRÝ DEN S KURÝREM 11. ledna.)