"Můj vztah k divadlu se začal formovat už v raném dětství, ale spíš záporně, než kladně. Rodiče byli zapálení ochotníci a stále něco vymýšleli. Televize nebyla a lidé se dovedli bavit sami. Pořádali akce, kterým se říkalo odpolední výlety. Táta to vymyslel, zrežíroval a, řečeno dnešním jazykem, sponzoroval ( byl totiž pekař ). Máma byla tu ježibaba, tu macecha či paní kněžna a já, celý olepený koudelí, byl permoníček, trpaslíček, lesní mužíček, ale hlavně hodně nakrknutý malý Tomíček. A tak jsem tyto veřejné produkce začal nenávidět. A chtěl jsem utéct s kolotočem. Tam bych nemusel mít hubu olepenou koudelí a mohl bych vybírat vstupné. To mě více méně drželo do studentských let, kdy jsme s partou kamarádů založili divadélko Minimax. Původně ta zkratka znamenala něco vzletného, ale obecně se to překládalo "minimální námahou k maximálním průserům". Divadlo mě jaksi začalo bavit a zajímat, navštěvoval jsem tehdejší Beskydské divadlo, na fousaté trpaslíky bylo zapomenuto, a tak jsem po maturitě a ročním seznámení s dělnickou třídou podal přihlášku na JAMU a oni mě hned napoprvé vzali. Po absolutoriu jsem přijal angažmá v Divadle Jiřího Wolkera v Praze a byl jsem přesvědčen, že mi Praha bude ležet u nohou. Neležel jsem však já. Nebylo kde. A tak jsem se stal jedním z prvních pražských bezdomovců. Naštěstí provoz divadla byl tak náročný, že jsem s chutí usnul na nádraží. Pochybné podnájmy jsem vydržel šest let a začal se poohlížet po důstojnějším žití. Ozvalo se Slovácké divadlo, a tak jsem po šesti letech změnil angažmá. Na Slovácku se mi velice líbilo a velice nerad jsem jej z rodinných důvodů po třech letech opouštěl. Po krátké epizodě na Správě městských kin v Brně jsem pochopil, že to pro mě není to pravé ořechové, a protože se zrovna v Severomoravském divadle v Šumperku uvolnilo místo, neváhal jsem. A bylo z toho jedenáct let. Mezitím jsem si na rok "odskočil" do Hradce Králové a od roku 1989 jsem opět zde. Vrátil jsem se tam, kde je mi dobře, do kraje, který mám rád a kam tak trochu patřím. Děda byl totiž z Mařatic a babička z Modré."

Anna Michlíčková je v angažmá ve Slováckém divadle druhým rokem. Za tu relativně krátkou dobu vytvořila celou řadu výrazných divadelních postav. Kateřinu v Bratrech Karamazových, Alenu Skalickou v komedii Na tý louce zelený, Mášu v Rackovi, Miladu v Šakalích létech a další. Za titulní roli v dramatu Pláňka (Yerma) dokonce získala cenu Největší z pierotů. S touto rolí se však stejně jako diváci brzy rozloučí. Pláňka (Yerma), příběh ženy zoufale toužící po dítěti, se na jevišti Slováckého divadla bude hrát naposledy v sobotu 26. dubna od 19.30 hodin.